Čokoládové řezy - 23. část

12. června 2016 v 9:26 | Gurie a Dermíšek |  Čokoládové řezy




Část dvacátátřetí: Voňavá koupel


J: Ráno mě bolelo celé tělo. Tvrdá pelest, horko pod jedním spacákem a Damiánovo tělo neustále mě tlačící na okraj postele - nebylo divu, že jsem byl mírně mrzutý. K horšímu přispěla snídaně. Dva oslizlé párky vyválené v hořčici a chleba nasakující mastnotu. Bylo mi špatně, jen se mi talíř dostal do ruky. Damián neprotestoval, očividně snědl všechno především, když měl dobrou náladu. Usmíval se na celé kolo a jeho stále pomačkaný obličej pokrývaly černé chloupky rašícího strniště.
"Nebudu se ani ptát, jak jste se vyspali." Pozdravila nás Henriet, sedající si ke stolu, "Vypadáte oba na vrcholku blaženosti."
"Já jsem se vyspal úžasně!" culil se na celé kolo Damián a Nora překvapením z jeho nadšení zamrkala. "Už dlouho jsem neměl tak dobrou náladu!" cpal si do pusy třetí párek, který původně ležel na mém, netknutém talíři.
Henriet se uchechtla a hodila po mě zvláštní pohled. Ani těm dvěma nebylo moc do jídla a tak se Dami zvládnul nacpat čtyřmi párky a asi tunou hořčice.
"Jsi si jistý, že vás ta loďka uveze?" rýpla do Damiána Nora, když hltal přeslazený čaj.
"Musím to nějak vyvážit!" vyjeknul celý se usmívající, očividně ho celá situace sjíždění řeky bavila. "Vilma má tak 130 kilo, já asi 80, a bude přece sedět vepředu." Zasmál se a plácnul se do stehen. Henriet vyprskla smíchy taky a ani mě se nepodařilo zadržet chechtání.
Představa Damiána soukajícího se do lodi s onou obří zadnicí, byla nepředstavitelná.

Jenže představovat jsme si nic nemuseli. Do deseti minut se ukázalo, že Damiánovo počínání u snídaně bylo více než vhodné. Vilma se prvně nasoukala do plovací vesty, popadla pádlo a začala se rvát do zadní části loďky. Všichni na břehu čekali, kdy skončí ve vodě.
Ovšem Damiánův výraz vypadal, že ho ani tenhle plejtvák nevyvede z míry. Usmíval se na celé kolo, a když popadl své pádlo, plácl mě s ním po zadku. Samozřejmě, to viděli všichni, což naopak, nepřidalo na mé náladě. Nabručeně jsem po něm hodil vražedný pohled a jeho zazubení nazpátek bylo příšerně sladké.
Pomalu se začal soukat do zadní části jejich loďky, neušlo mi, že naschvál loďkou houpe, což Vilmu přivádělo k šílenství a Henora se málem udusila smíchy.
Přišla řada na nás. Henriet ve své myslivecké výbavě vypadala komicky. Hnědý klobouček a khaki kraťasy k ní absolutně neseděly a čekal jsem, že nás utopí v první zatáčce.
Jenže jsem se mýlil. Jediným problémem v naší loďce jsem byl já sám a Henriet si to očividně dost užívala. Po asi deseti minutách stálého kymácení se rozhodla, že si vyměníme místa. Tudíž jsem jako jediný muž ze třídy seděl vepředu, zatímco Henriet s naprostou bravurností ovládala loď.
Konverzace mezi námi vázla, především proto, že se Henriet jen smála mému strachu z veškerého hmyzu. Když ti komáři byli prostě otravní!
***
D: Druhý den vodáku byl doslova příšerný. Zažil jsem snad nejhorší dopoledne v mém životě. Ta holka přede mnou nikdy nepřestane mluvit a navíc, její tanga jsem vidět také nepotřeboval. Docela rychle jsem pochopil, že pro Vilmu znamená dotknutí se vody v řece smrt. Chuděra nikdy nepochopila, že s tou loďkou kývám naschvál, jen abych ji umlčel. Dokonce přestala zcela pádlovat a uvelebila se tak, že se mohla opalovat, což nemělo zcela příznivé následky. Ať jsem pádloval jakkoliv, s jejím zadkem to nepohnulo, tudíž jsme kroužili v jednom místě. Po pár minutách jsem to vzdal a natáhnul se ke slunci taky.
Jenže další problém nastal ve chvíli, kdy jsme se měli z loďky vyškrábat na břeh. Vilma reptala, že nejsem žádný džentlmen a fňukala, že jí nepomůžu. Před zraky všech jsem z lodě vylezl, stoupl si na suchý břeh a natáhl se k pomoci. Jenže kdo by to čekal! Místo nabídnuté záchranné paže jsem ji celou silou žduchl do vody.
Vidět ji plazit se bahnem nahoru stálo i za tu poznámku, kterou mi třídní vzápětí udělil. Smál se dokonce i Jonáš. A věřím, že třídní měl co dělat, aby udržel kamennou profesorskou tvář.
Ovšem odpoledne nebylo o nic lepší. Dvě hodiny odpoledního klidu jsem strávil s kňučícím Jonášem ve sprchách, kde jsem ho stále dokola mazal krémem proti spáleninám. Nechápu, jak se mohl po pár hodinách na slunci spálit do takového stádia, že by mu i vaření humři záviděli.
Můj čin vůči Vilmě měl za následek zákaz návštěvy vesnice. Což znamenalo, že jsem se svou černou (teď spíše rudou) dírou zůstal v kempu a loupali jsme brambory k večeři. Zbytek třídy se vydal do obchodu a tuším, že jídlo nedonese nikdo z nich.
Když bylo všechno hotové, odebrali jsme se do stanu a není divu, že jsme beze slova usnuli. V tu chvíli jsem byl neskutečně vděčný za Jonášové spálené tělo. Vzbudila nás totiž až Zuzana, která kdyby nás našla tulící se spolu, by se asi počůrala. Takže jsem přišel o další důvod Jonáše zabíjet. Spokojeně pochrupoval na své pelesti.
Při večeři nám dělala společnost jak jinak než Henora. A Jonáš byl až podivně zamlklý.
"Je ti něco?" zeptala se ho opatrně Nora.
"Ne."
"Vážně?" doléhala znovu.
"Ne!"
"Jen prostě neumí pádlovat." Přidala se s úsměvem Henriet.
"To není pravda!" protestoval. "Jen jsem chtěl být zdvořilý!"
Henriet se uchechtla. "Aha, takže zdvořilost znamená dámu málem utopit a pak být donucen vyměnit si s ní místo?"
Jonáš rudnul a já jsem netušil, o co jde.
"Měla jsi mi o něm říct!" vyjekl nakonec.
To už zpozorněla i Nora.
"Není to tvoje věc!" vyštěkla Henriet a Jonáš zrudl ještě víc, což se při stavu jeho kůže nedalo ani popsat.
"Nechcete se uklidnit?" řekla Nora tiše. Setkala se s rázným dvojhlasným NE.
Henriet si založila ruce na hrudi a s posměškem vyhrkla "Jen uboze žárlíš."
Jonáš třískl rukama do stolu, až příbory vyletěly a prudce se odsunul. Ztratil se někde venku a Henriet dál pokračovala v jídle.
Nora se zhluboka nadechla a s opravdu nechápavým výrazem se zeptala, o co jde.
"Ale, jde o Alana." Prohodila Henriet, jak kdyby to byla samozřejmá věc.
"Proč by měl žárlit na Alana?" nevydržel jsem a zeptal se.
Nora zamrkala a Henriet se znovu uchechtla.
"On ti nic neřekl?" na oko se zamračila. "Co to máte za vztah, pff." Zvedla se a odkráčela. Dál už nepadlo ani slovo.
***
J: Nesnáším ji! Proč to jen musela říkat!
Celý den jsme to řešili na loďkách a teď to řekne před Damiánem. Jak se na něj mám jenom podívat. Nechci mu vůbec nic vysvětlovat.
Hodil jsem do řeky šutr, ale použil jsem moc síly, takže dopadl až na druhý břeh. Ksakru se vším.
Vrátil jsem se do stanu a Dami už tam byl. Seděl na pelesti a listoval časopisem Žáby v ČR, opravdu zvláštní zájmy.
"Zlobíš se?" zeptal jsem se, když jsem za sebou zapnul zip stanu.
"Měl bych?" vzhlédl od čtení a pokusil se usmát. Viděl jsem, že ho událost v jídelně rozhodila.
"Ne, nemáš sebemenší důvod."
"Tak proč sedíš tak daleko?" usmál se konečně upřímně a odložil časopis. Sedl jsem si k němu na pelest a hlavu položil na jeho hruď. Zavalil mě naprostý pocit blaženosti a… a lásky.
"Miluju tě." Zašeptal a políbil mě do vlasů. Bylo to hrozně sentimentální, ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo. Hlavně že je tady se mnou.
Sakra kdy se tohle všechno stalo?! Vůbec si neuvědomuju, jak jsme se dostali do takové situace. Damián mi vyznává lásku v nejromantičtějších podmínkách a já skoro slzím dojetím.
Vymrštil jsem sebou, až se Damián vylekal.
"Opravdu ti nic není?" zeptal se, podezíravý výraz znovu ve tváři.
"Ne," zalhal jsem a vlepil mu obrovskou pusu.

Jak tohle sakra vyřeším.
_______________________________________________________________________________________________________
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama