Čokoládové řezy - 19. část

20. února 2016 v 6:00 | Gurie a Dermíšek |  Čokoládové řezy




Část devatenáctá: Znovu na pánech

J: S ne příliš velkým nadšením a řvoucím kufrem na kolečkách jsem se kodrcal po vydlážděné cestičce vedoucí ke škole. Nesnáším, když mam plné ruce tašek a musím se někam táhnout autobusem a potom navíc ještě pěšky. Lidi vždycky blbě civí, jako bych byl nějaký růžový jednorožec, co za sebou táhne vozík plný bonbónů.
Jak jsem se tak podrážděně táhl směrem ke škole, kde už byl přestavěný ten nejstarší a nejodpornější autobus, jaký jsem kdy viděl, všimla jsi mě skupina lidí ze třídy a nadšeně čekali, než dorazím až k nim. Všichni byli nadmíru nadšení z nadcházející cesty a chlubili se, kolik kdo s sebou nemá tašek plných chlastu.
Znechuceně jsem se odebral ke schodům, abych si na ně mohl sednout a v relativní tichosti mohl rozjímat o tomto dementním výletu. Vzhledem k tomu, že jsem včera asi půl hodiny vykřikoval na celý barák, že na ten vodák prostě pojedu a je mi úplně jedno, že si na mě máti vymyslela nějaké stupidní domácí vězení, jsem už zkrátka nemohl couvnout. To jsem ovšem ještě netušil, že mi záhy přijde správa od Damiána, že nikam nejede. V tu chvíli jsem absolutně nevěděl, co mám dělat. Prý ho to strašně mrzí a ubíjí. Své náhlé rozhodnutí odůvodnil tím, že si jeho babička zlomila nohu a on se o ni bude muset postarat. Měl jsem v plánu ho totálně dořvat tím nejhorším způsobem, ale po chvíli přemýšlení a uklidňování mi došlo, že on za to vlastně vůbec nemůže.
Každopádně teď tu sedím jak nějaké prase čekající na porážku, protože nic jiného mě asi ani nečeká, když nastoupím s tou bandou opic do autobusu.
Z ničeho nic se přede mnou objevila Nora a začala něco plácat. Zprvu jsem nechápal, co po mně vlastně chce. Divoce kolem sebe rozhazovala rukama a na obličeji měla usazený velmi zvláštní výraz. Šlo vidět, že se snaží vypadat nezaujatě a znuděně. Ovšem viděl jsem na ní, že se usilovně snaží skrývat nadšený úsměv. Nechápal jsem to. Když jí po chvíli došlo, že nemám absolutně vůbec zájem o to ji jakkoli vnímat popadla mě na zápěstí a s nutnou dávkou úsilí mě vlekla ke dveřím do školy. Vzhledem k tomu, že mi bylo všechno momentálně úplně jedno, tak jsem za ní bez většího vzdoru kráčel a mezitím pochytil něco ve smyslu, že musím pomoct s nějakými rafty, co jsou ve skladě. Po chvíli jsem si uvědomil, že místo toho abychom šli do již zmíněného skladu, mě Nora vehementně táhne k holčičím záchodům, kde už na nás čekala před dveřmi Henriet.
"Ale Noro, sklad je přece jinde. Hej co se tu sakra děje. Pusť mě přece už!"
"Sklapni ty hlupáčku," štěkla po mně a táhla mě za sebou ještě silněji. Když jsme dorazili až k Henriet, pustila mě a já na ně nechápavě zíral s narůstající naštvaností. Obě měly vítězoslavný výraz.
"Tak co myslíš, bude vražda?" pohlédla Henriet na Noru a moje podráždění bylo na nejvyšší možné úrovni. Začal jsem postupně rudnout vzteky.
"Co to tu kurva vy dvě zase nacvičujete?" vyjekl jsem. Jako by nestačilo, že mě naštval Damián.
"Rozhodně!" odpověděla Nora na Henrietinu výzvu s dávkou pobavení v hlase, když mě prostrkávaly dveřmi dovnitř. Dveře se za mnou zabouchly a já se ocitl uprostřed dámských záchodů.
"Do háje, já vás asi vážně zabiju! Do prdele s vámi všema! Okamžitě mě..." chtěl jsem se bránit.
V tom jsem zaregistroval něčí smích. Vyhlédl jsem a uviděl ho jak přede mnou pobaveně stojí ukrytý napůl ve stínu.
"Ahoj zlato."
***
D: Netrpělivě jsem vyčkával ve stínu dámských záchodů. Absolutně jsem netušil, co se bude dít, a měl jsem nervy na dranc. Asi tak před půl hodinou, když jsem stál před školou a poslouchal, jak Henora s totálním nadšením spřádá ďábelský plán uvrhnout mě na záchody, jsem byl dosti nadšený z toho, co ty dvě dokáží vymyslet. Ovšem teď už jsem tak nadšený nebyl.
Na okamžik mi dokonce proběhlo hlavou, že bude nejlepší se sebrat a jít domu. Určitě mě zabije. Bože, jsem ale pitomec. Proč jsem mu prostě nezavolal a neřekl mu, že nakonec jedu? Ale když ono to provokování tak stálo za to. Naštvaný Jonáš byl sice nebezpečný, ale zároveň mu to hrozně slušelo.
Nervózně jsem přecházel od jedné zdi ke druhé. Sakra co jim tak dlouho trvá?! Musím se uklidnit. Přece to nebude tak hrozné. Jony bude určitě nadšený, když mě uvidí. A bude veselý. Určitě.
Pomalu jsem začal sám sebe přesvědčovat, že to bude v klidu. Už jsem tomu dokonce skoro úplně uvěřil. Když v tom jsem uslyšel totálně naštvaný hlas blížící se ke dveřím. A sakra. Tohle rozhodně nebude klidu. Tohle byl neskutečně blbý nápad. Nějak mi nedošlo, že Jonáš umí soptit i kvůli hloupostem. A vodák přece nebyl vůbec hloupost, ale pro něj naprosto důležitá událost.
Opět jsem se ukryl do stínu, kde jsem si aspoň trochu připadal v bezpečí před tím, co právě nastane.
Jony byl vstrčen do místnosti a zbytek mé, před chvílí nabyté sebedůvěry, se okamžitě bezezbytku rozsypal po podlaze. Byl vytočený největším možným způsobem. Se stálé více rudnoucím obličejem se dožadoval o propuštění ven.
V návalu absolutní hysterie jsem se bezděky uchechtl. Jony se otočil s rychlostí útočícího geparda a ztuhl mu výraz v obličeji. Totálně mě tím jeho pohledem ukotvil na místě.

Tak naštvaného jsem ho snad ještě neviděl.
Sakra, sakra, sakra.
Myslel jsem, že se namístě strachy počůrám. Barva jeho obličeje se měnila z šarlatově rudé přes bílou a zpět na rudou.
"Ahoj zlato," s nutnou dávkou úsilí jsem to protlačil přes knedlík, co se mi usadil v krku.
Jeho reakce spočívala v další změně odstínu rudé. Pomalu se ke mně rozešel se zaťatými pěstmi. Naše oči se vzájemně vpíjely do sebe. Moje s naprostou oddaností a posrané strachy a jeho s chladným pohledem šelmy. Došel až těsně ke mně a já se připravoval na nejhorší. Chtěl jsem si zakrýt obličej rukou, ale on můj pohled pořád držel na tom svém. A přece nebudu takový zbabělec, pomyslel jsem si. Můžu si za to sám. Budu muset hold čelit tomu co jsem si sám způsobil. Zvedl ke mně ruku a já už to prostě dále nevydržel. S jistou dávkou úsilí jsem od něj odtrhl pohled a se zavřenýma očima jsem s obličejem odvráceným na stranu očekával náraz. Místo toho jsem ovšem ucítil jeho ruku na mé bradě, obličej mi otočil zpět čelem k němu.
Nechápavě jsem otevřel oči a pohlédl mu zpět do těch jeho. Jeho pohled byl jiný. Byla v něm znatelná dávka pobavení a... soucitu?
"Damiáne dýchej!" pobaveně vyhrknul. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že opravdu už nějakou dobu zadržuju dech. Nervózně jsem se nadechl a myslel jsem, že asi na místě zkolabuju.
"Damiáne prosím, uklidni se," měkce na mě mluvil dál, jako by promlouval k vyděšenému divokému zvířeti. Na rtech se mu usídlil jemný úsměv. V té chvíli ze mě spadl všechen strach a nervozita. Ovšem výsledek toho byl, že se mi podlomila kolena a já se na něj svalil jako hadrová panenka. Rozhodil jsem mu ruce kolem krku. Jeho dlaně mě podepíraly v pase a se smíchem mi zabořil obličej do vlasů.
"Pane bože, myslel jsem si, že mě chceš zabít!" vydechl jsem polohlasně.
"To jsem taky chtěl. A pořád ještě chci," opět jsem ztuhl. Jeho objetí se ještě více zesílilo.
"Damiáne co sis sakra jako myslel. Takhle mě podvést a vůbec!"
"Promiň. Myslel jsem, že to bude sranda," utrousil jsem s nevěřícností nad svou totální debilitou. Jasně, že to nebude sranda. Jak mě to vůbec mohlo napadnout.
"Abys věděl, jsem pěkně vytočený. Snad jak ještě nikdy!" najednou jsem se od něj s odvahou odtáhl. Ani nevím, kde jsem ji vlastně vzal. Z ničeho se prostě objevila.
"Tak mi prostě jednu vraz. Dělej. Do toho, ať už to mám za sebou."
"Ale, ale. Ty jeden hrdino. Radši sklapni a neprovokuj, nebo to fakt udělám." Jeho pobavení pomalu narůstalo. Stále měl ovšem zaťatou jednu pěst spuštěnou podél těla, zatímco měl druhou ruku stále ovinutou kolem mého pasu.
"Jsem na tebe sice naštvaný jako ještě nikdy, ale to teď počká," v tom se na mě úplně namáčkl, čímž jsem byl nucen udělat krok dozadu, kde mě zastavila stěna. Absolutně jsem nechápal co má vlastně v plánu se mnou dělat.
"Ty seš tak neskutečný pitomec, Dami," najednou jsem zase Dami jo? Sakra, já ho nechápu. Taková změna nálad v jednou okamžiku přece ani není možná. Váhavě jsem na něj povytáhl jedno obočí. Hodil po mě dravý úsměv. Hravý Jonáš je zpět. Uhm a taky nadržený, jak s překvapením posléze zjišťuji. Usuzuji, že mi pro tentokrát už žádné nebezpečí nehrozí a provokativně se do něj opřu s nohou vmáčknutou do jeho rozkroku. Sykne a ukotvuje mě zpět ke zdi. V jedné ruce mi opět svírá bradu a druhou mi zajíždí do vlasů. Nenasytně mě líbá a já mu to nadšeně oplácím. Věčnost tam takhle stojíme a vpíjíme se do sebe. Nebo to taky mohlo být pár sekund. Stratil jsem pojem o čase, šťastný že ho zas u sebe mám.
"Hoši nechci vám přerušovat vaši manželskou hádku, usmiřovací sex, nebo co to tam vlastně provozujete, ale musíme už jít. Autobus bude za chvíli odjíždět!" zabušila na dveře Henora.
Neochotně jsme se od sebe odtrhli.
"Ksakru, zas ta příšerná Henriet!" podrážděně utrousí Jony. Pobaveně mu vlepím poslední pusu a vyrážíme ke dveřím. Já s totálně divokým rozcuchem, který mi způsobil. On s dokonalým nagelovaným účesem, jako vždy. A samozřejmě oba řádně nadržení, procházíme kolem Nory s Henriet ignorujíc jejich fascinované pobavené výrazy.
________________________________________________________________________________________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama