Pusa pod jmelím - 2. část

10. ledna 2016 v 6:00 | Gurie |  Pusa pod jmelím


2. Večeře

Na štědrý den jsem se probudil s mírnou bolestí hlavy a žaludkem na vodě. Ne že bych toho vypil moc, ale pil jsem na prázdný žaludek a to nikdy nebyl dobrý nápad. Po té, co jsem se vytrousil z koupelny a ospale se složil na gauč, jsem zjistil, že mám na mobilu zprávu. Byla od Adama.

Díky za včerejšek. Je mi hned líp. A máš moc hezký úsměv, Domčo. :)

Četl jsem to několikrát. A pak mě to napadlo. Tyhle Vánoce nehodlám trávit sám!

Vím, že je štědrý den, ale kdybys chtěl, tak bych tě moc rád pozval na večeři. Aspoň jí nebudu trávit sám. D.

Když jsem to napsal, došlo mi, že o něm vůbec nic nevím, potkal jsem ho včera a čirou náhodou ho zvu druhý den na štědrovečerní večeři. Dominiku, ty ses zbláznil.

Vlastně jsem chtěl pozvat já tebe. Mám pro tebe překvapení. V 5 před tím barem co včera. :)

Mít rande na Vánoce je asi fakt štěstí.

Nemohl jsem se dočkat páté hodiny, měl jsem všechno nachystané, dokonce jsem si ostříhal i nehty na nohách, jak nervózní jsem byl. Jaké překvapení. Sakra. Vždyť já pro něj nemám dárek. Rychle jsem vyběhnul z bytu a zamířil do prvního obchoďáku. Bohužel všude už bylo zavřeno. Není divu ve čtyři hodiny odpoledne na Štědrý den. Našel jsem zastavárnu, které měla naštěstí otevřeno, a ve tři čtvrtě na pět jsem už přešlapoval před hospodou. Dorazil asi deset minut po mně. Usmíval se od ucha k uchu, zase ty jiskřičky v očích. Nemohl jsem si pomoct, ale začal jsem se zubit taky. K mému překvapení se na mě vrhl a objal mě. Bohužel jsem to vůbec nečekal a tak jsme oba zavrávorali. I přes vrstvy oblečení jsem mohl cítit, že zatraceně pěkně voní. Trochu mi to pohnulo s hormony a nejspíše jsem zčervenal.
"Díky že jsi přišel, Domčo."
"Díky za pozvání." Vydechnul jsem, když se konečně odtáhl. "Tak kam jdeme?"
Najednou ztichnul a jiskřičky z očí mu vymizely. "No, asi bych se měl omluvit. Ale trochu jsem tě využil." řekl a já jsem na něj chvíli tupě zíral.
"Cože?" naléhal jsem.
"Řekl jsem našim, že letos konečně někoho přivedu. Mám totiž čtyři sourozence a všichni někoho mají a tak naši nechtěli, abych byl zase sám. Tak jsem jim řekl, že někoho mám. Jenomže pravda je taková, že to pravda vůbec není." koukal do země a tahal si za prst rukavice.
Zamrkal jsem a párkrát naprázdno otevřel pusu. Hleděl na mě v očekávání, že něco řeknu, ale já jsem se začal jen smát. "Takže ty jsi svým rodičům řekl, že někoho máš, ale nemáš. Proto jsi mě včera večer oslovil?" stále jsem se chechtal a Adam jen kývl. "A já hlupák jsem si myslel, že se ti třeba fakt líbím." Plácl jsem se do čela.
"Ale tak to není!" zakřičel Adam. "Spíše naopak..." teď se začal červenat on.
"Nebude vašim vadit, že jsem o tolik starší?" napadlo mě najednou. Ale on jen naklonil hlavu na stranu.
"Zajímavé. Čekal jsem, že se zeptáš, jestli jim nevadí, že jsi chlap. Ten věk mě ani nenapadl."

Tak tohle bude opravdu zajímavé.

"Ahoj zlatíčko!" křičela starší žena, když jsme zazvonili u dost prostorného rodinného domku, který byl ze všech stran omotán světýlky. "Oh!" vyjekla najednou, když mě uviděla. Teď jsem si byl jistý, že se určitě červenám.
"Mami, tohle je Dominik." Ukázal Adam na mě a pak chytil mě za ruku. Zase nečekané.
"Dobrý večer paní... paní..." do prdele já nevěděl, jak se jeho máma jmenuje!
"Oh, můžete mi říkat Marie, tak jako všichni." zasmála se. Tohle byl opravdu trapas. Adam mi mačkal ruku, nejspíše jako omluvné gesto.
To jsem netušil, že to nejhorší ještě přijde. V obýváku seděli asi 4 chlapi. Kolem stromečku poskakovalo tak 40 dětí a v kuchyni šly slyšet hlasy několika žen. Měl jsem pocit, že omdlím.
"Neboj," zašeptal mi do ucha Adam. "Nemusíš si pamatovat jejich jména, stejně si nikdo nezapamatuje tvoje."
Jestli jsem měl pocítit úlevu, tak se bohužel nestalo. Kolem nohou se mi začaly omotávat děti a jedna zuřící čivava.
"Strejdo Adame!" křičela zrzavá holčička. "Tohle je náš nový strejda?" smála se vesele a všechny se chichotaly.
"To se zeptejte přímo jeho. Jmenuje se Dominik."
Holčička se nechala zvednout a stále se na mě zkoumavě dívala. Ta řvoucí čivava byla hodna odkopnutí přes půl pokoje. Moje nervy byly v koncích. Nevěděl jsem ani, jak se Adam jmenuje příjmením. Do háje do čeho jsem se to zase namočil. Další zrzavá hlava mě zatahala za nohavici.
"Budeš náš strejda?" zeptala se o něco mladší holčička a já jsem jen zoufale vzhlédl k Adamovi, který se očividně vyžíval v mém neštěstí. Spratek jeden. Jak mu ten výraz slušel.

Po vítací ceremonii a představení celé rodině jsem dostal označení fousatý strejda. Konečně jsme usedli ke stolu, tedy spíše k přistávací ploše letiště. Protože lidí zde bylo nespočet. Tucet dětí, z niž některé jen plácaly lžičkou do kaše a díky bohu, že měly bryndáky.
"Takže, Dominiku, vy také pracujete v té směšné firmě?" zeptala se mě nějaká zrzka, očividně matka těch ukecaných holčiček.
"Uh ano, jsem grafik. Navrhuji plakáty."
Všichni pokyvovali hlavami a ptali se na všetečné otázky, občas nějaké z dětí něco vtipného proneslo, a pak se druhá, o něco mladší zrzka zeptala: "Sakra brácho, proč jsi nám nikdy neřekl, že šoustáš s chlapama?"
Načež se ozvalo hlasité: "Andreo! Jsou tady děti!" a poté také "Buď někdy slušná."
Já jsem jen zmateně pohlédl na Adama vedle mě. Ten se jako vždy klidně usmíval. "Jednoduše proto, že vás to nikdy nezajímalo. Můžete být rádi, že nemusíte zajišťovat dárky pro další hromadu dětí." Téměř aristokratickým pohybem se napil vína. "Navíc, vždycky mi to bylo jedno. Na pohlaví nezáleží."
Teď jsem na něj hleděl už asi trochu nápadně. Byl jsem brutálně zmatený. Předpokládal jsem, že ty dvě zrzky byly Adamovy sestry. Ostatně i on byl trochu zrzek. Skoro jako druhá rodina Weasleyových.
"Je to hnus. Nic proti tobě, Dominiku." Zabručela znovu Andrea. Já jsem jen sklopil oči a doufal, že to nejhorší je za námi. Ovšem nebylo.
"Já to věděl vždycky." Pronesl hrubý mužský hlas. "Vždyť se na něj koukněte. Taková vyžle. Aspoň že sis našel kus chlapa, brácho. Já vám to přeju." Pozvedl sklenici s vínem.
Dobře, už znám Andreu, mladší zrzka, která je velmi homofóbní. Potom tu starší sestru, která má dvě malé dcerky. Teď ještě bratr, očividně nejstarší, prošedivělý a velmi sympatický. Zbývá poslední sourozenec. Rodiče se tvářili usměvavě a vůbec né homofobně. Paní Marie, totiž Adamova maminka, se na mě culila celou dobu. Byl jsem naprosto ztracen. Kolik lidí může být v jedné rodině?
"Takže Dominiku, jak to, že nejste na Vánoce se svou rodinou?" zeptal se kdosi, a já jsem bohužel nevěděl kdo. Proto jsem zkusil navázat oční kontakt se všemi u stolu.
"Naši jsou oba po smrti a byl jsem jedináček. Babičku mám v Německu." Znělo to mírně, ale všichni najednou ztichli. Nechápavě jsem se rozhlížel. Pak jsem se očima potkal s Adamem, který položil jeho ruku na mou.
"Oh! To je mi moc líto. Dobře, že nejste na Vánoce sám!" prohlásila nakonec Marie a začala krájet vánočku.
_______________________________________________________________________________________________
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama