Čokoládové řezy - 17. část

6. ledna 2016 v 6:00 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy

Po třech stoletích jsme zpět! :D Mám z toho šílenou radost :3333
Pardón, že to zas tak trvalo -_-


Část sedmnáctá: Henora v akci



D: Cestou domů vlakem jsem se celou dobu usmíval. Bylo to super. Asi před měsícem jsem o Jonášovi snil a nutno říct, že jsem kolikrát i slintal v hodinách. A těch nocí, kdy jsem naštvaně mlátil vším okolo.
Věděl jsem, že jsem gay už dlouho předtím. Jednoho dne mě totiž moje spolužačka, asi v sedmé třídě, zatáhla do prázdné tělocvičny a sundala si tričko. Pak se na mě vrhla a strkala mi jazyk až do žaludku. Myslel jsem, že se pozvracím.
Pousmál jsem se nad tou myšlenkou a zakroutil hlavou nad dnešní nocí. Vždycky jsem si myslel, že se z Jonáše vyklube homofobní zmetek. Ale dneska ráno se předvedl.
Musel jsem se donutit přestat myslet nad naším druhým sexem, jelikož se malý Damián probíral v kalhotách a já jsem seděl v přeplněním vlaku.


* *

V pondělí jsem došel do školy dřív, nějak jsem doufal, že ho potkám před školou a budu ho moct zatáhnout za roh. Jenže Jonáš došel skoro se zvoněním, jako vždy ještě vypadalo, že zaspal. Zrzavou hlavu měl rozcuchanou a byl udýchaný, jako by vyběhl všechny schody. Uchechtl jsem se hned, co si vedle mě sednul, načež na mě hodil vražedný pohled.
"Co jsi dělal, šípková Růženko?" rýpnul jsem do něj.
"Jsi nikdy neviděl člověka, co zaspal?" odfrknul si a mírně se usmál. Ten úsměv jsem pochopil až moc dobře a zdálo se, že i Henriet, která na nás byla celou dobu otočená.
"Nori, myslím, že náš plán vyšel." měla ve tváři fakt šílený výraz a tahala Noru za rameno, aby se na nás taky otočila. Ty dvě potvory musely sedět zrovna přímo před námi.
"Jaký plán?!" vyjekli jsme s Jonášem naráz. Obě se zachichotaly. Super.
"No přece…" začala Henriet znovu a usmívala se od ucha k uchu. "Dát vás dva do hromady." naklonila se blíže a poslední větu zašeptala.
"Co to zase plácáš?" zkusil jsem obrannou taktiku. Jonáš pochopil a zkusil to taky. Rázně si založil ruce na hrudi a znechuceně si odfrkl.
"Já fakt nevím, na čem vy dvě jedete. Ale zkuste to občas naředit. Prý dát nás dohromady." zasmál se. Akorát že plán nevyšel. Henora se dala do smíchu taky a smály se zase až moc. Ach ty dvě mi zničí život.
Díky bohu do třídy vešel třídní a začal vážně. Dneska chemii nebudeme mít. Vypadá to spíše na nějaký nudný proslov.
"Takže milí zlatí." začal a jako vždy se u toho šíleně nadšeně usmíval. "Pojedeme na výlet." Tleskl rukama a nejspíše čekal, že se ozve nadšení. Jenže celá třída naprosto ztichla.
"Za týden nás čeká vodácký kurz a nevyčítejte mi, že jsem vám to nepřipomněl dříve. Prostě jsem neměl čas no, to se stává." začal rozdávat přihlášky a úsměv mu nemizel. Jenže to už jsem se usmíval i já a nějak nevědomě jsem položil ruku na Jonášovo stehno a stiskl. Ten po mě vystřelil vražedným pohledem a Henriet to samozřejmě neušlo. Ta holka na nás musí zírat fakt celou hodinu. Ani se jí nedivím, taky bych se na něj díval pořád. Ale Henriet má smůlu. Jonáš je oficiálně můj.

* *

"Ahoj zlato."
"Kurva Damiáne, neříkej mi zlato." ozval se nabručený hlas do telefonu. Nejspíše neměl dobrou náladu, ostatně jako vždy, když jsem mu volal.
"Promiň," špitl jsem. "Tak co, už jsi sbalený? Pozítří jedem. Mám asi třicet čínských polívek a…" a nenechal mě domluvit.
"Já nikam nejedu." skočil mi do řeči.
"Jo jasně, jako obvykle." protočil jsem oči a chtěl mluvit dál o čínských nudlích.
"Myslím to vážně." zabručel znovu. Nálada mi spadla na bod mrazu. Co se zase stalo?
"Jony…" začal jsem pomalu. "Stalo se něco?"
"Krom toho, že mi Henriet asi třikrát volala, že musím jet, ne."
Byl jsem připraven to vzdát a začít vybalovat krosnu, protože bez něj nikam nejedu, a když se Jonáš rozhodně, že někam nejede tak nejede.
"Tak fajn, Ozvi se později." řekl jsem nakonec.
"Fajn." zavěsil.
Boží, takže ten tvrdohlavec se zase postavil na hlavu. Rychle jsem na sebe hodil mikinu a řekl babičce, že se brzo vrátím a běžel jsem na nádraží. Chytil jsem první vlak a cestou přemýšlel, jak ho přemluvit aby na ten zatracený vodák jel. Naštěstí jsem si pamatoval, kde bydlí. Rychle jsem vyběhnul z vlaku, protože začalo pršet a když jsem konečně vyšel ten příšerný kopec, na kterém bydlí, byl jsem dost promočený. Jaký krásný den.
Zvonil jsem asi třikrát a doufal jsem, že mi nepřijde otevřít Jonášova mamka. Ale díky bohu se ve dveřích objevil on a chvíli na mě dost překvapeně zíral. Pak si uvědomil, že prší a rychle mě popadnul za mikinu a vtáhnul dovnitř. Nic neříkal a přitáhnul si mě k sobě. Rukou prohrábl moje zmoklé vlasy, ze kterých všude kapalo, a dost dravě mě políbil. Pak zpomalil a něžně mě líbal. Prudce se odtrhl a tvářil se zase dost naštvaně.
"Co tu děláš?" vyhrkl.
"Přišel jsem za tebou."
"Nikam nejedu, a svleč se, něco ti půjčím." Vyběhl nahoru do svého pokoje a já jsem se snažil sundat si promočené boty. Když se vrátil, hodil po mě osušku a tričko.
"Proč tam nechceš jet?"
Zhluboka se nadechnul a otočil ke mně zády. "Už jsem řekl, prostě nechci."
"Ale…" chtěl jsem zase něco namítnout.
"Ne, Damiáne, znamená ne." otočil se prudce ke mně a musím přiznat, že kdybych ho neznal, mám z něj strach.
"Já chci jen znát ten důvod, ještě včera jsi vypadal, že ti to…"
"Vypadat jsem mohl, ale vadilo mi to od doby, co s tím ten kretén třídní přišel." procedil mezi zuby a zapadnul do gauče.
"Jen jsem chtěl být s tebou ve stanu." sedl jsem si vedle něj a hlavu opřel o jeho rameno. Protočil oči a zase se z gauče zvednul.
"Jenže to nejde, vždyť náš prokouknou. A když se to provalí, je to v háji." mával zběsile rukama a tvář u rudla více než předtím. Začal jsem se usmívat. O tohle mu šlo, měl strach o nás dva.
"Jony," zvedl jsem se z gauče a chytil ho za obě ruce. "Polovina naší školy je teplejší než Kanárské ostrovy v létě a nikdo to neřeší. A navíc, ani já se s tebou nechci ocicmávat někde na chodbě, nebo snad ve třídě. To je hnus ať už to dělá jakýkoliv pár."
Hleděl na mě s naprostou hrůzou v očích. Nevěděl jsem co se děje, především proto, že na dost dlouhou chvíli mlčel. Pak mi položil ruku na rameno a lehce se usmál.
"Fajn. Pojedu, Pokud se nikdo nic nedozví a především Henriet s Norou ne!" zdůraznil.
"Já to věděl!" skočil jsem mu kolem krku a radostí bych ho nejraději snědl.
"Jonáši? Nezapomněl jsi mi něco říct?!" ozval se povědomý hlas a já jsem se v mžiku odlepil od zrzkových úst. Ve dveřích stála zmoklá Jonášova máma.


______________________________________________________________________________________
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama