Čokoládové řezy - 16. část

27. května 2015 v 6:00 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy

Část šestnáctá: Fghkjluioh :3


J: Popadl jsem mobil a pelášil jsem zpět dolů. Dělal jsem si starost, jestli moji nepřítomnost ty vajíčka přežijí. To pako je z nich schopno udělat i polívku. Samozřejmě by asi nebyla moc dobrá. Musel jsem se upřímně nad představou Damiána, jak vítězoslavně stojí nad vajíčkovou polívkou v domnění, že ukuchtil míchaná vajíčka, zasmát. Mým rozjařeným tempem jsem postupně seskákal všechny schody ala laňka a mašíroval si to za ním zpátky do kuchyně. Uprostřed rozjímání nad vajíčkovou polívkou jsem ho uslyšel něco breptat. Vpadl jsem zpět do kuchyně.
"Říkal jsi něco, zla-." oněměl jsem v půli věty. Naskytla se přede mnou neočekávaná scenérie. Damián pouze v mých teplákách s holou hrudí a vařečkou v ruce. Naprosto vyděšeným výrazem hleděl na stvoření před ním. V zápalu vášnivého rána jsem úplně zapomněl, že tu se mnou bydlí taky někdo další. Byl jsem tak vyvedený z míry, že jsem netušil, co mám v tu chvíli dělat.
"Vajíčka!" vykřikl Damián, čímž mě probral z transu.
"
Ahoj mami, to je Damián, ale ty si ho asi pamatuješ že? Už mi jednou donesl věci do školy." snažil jsem se o nenucený tón. Moc se mi to nedařilo.
"Aha! A já jsem si říkala odkud toho kluka znám!" se smíchem si mě vmáčkla do náruče. S úlevou jsem ji objetí oplatil.
Najednou se ode mě odtáhla, ustoupila o krok zpátky a s poťouchlým úsměvem si mě měřila od hlavy až k patě.
"Hmmm…" zkonstatovala věcně. Na chvíli jsem se zděsil, že mě prokoukla; že to poznala; že poznala, že už nejsem panic. Jasně jak by mohla, ale však víte, jak se říká, že mají ženské nějakou tu mateřskou intuici. A v ten okamžik sem byl z jejího příchodu tak vykolejený, že jsem tomu i uvěřil. Vyděšeně jsem na ni zíral a očekával, co se bude dít.
"Hezká zástěra." vypadlo z ní konečně.
Zástěra? No jistě, zástěra! Uvědomil jsem si, že mám na sobě stále jen květovanou zástěru s obrázkem nahé ženské a trenky. Neskutečně se mi ulevilo.
"No co, vaříme ne." chlapecky jsem na ni vycenil zuby v oslňujícím úsměvu. Zasmála se a rozcuchala mi rukou vlasy na hlavě, jako kdyby to vůbec ještě více šlo.
Otočil jsem se k pultu a začal vybalovat věci z tašek, které donesla. Zachytil jsem přitom Damiánův upřený vyděšený pohled. Pokrčil jsem rameny a vyslal k němu uklidňující úsměv. Trochu se uvolnil a napjatě mi úsměv vrátil. Bezmyšlenkovitě přitom divoce míchal na pánvi něco, již velmi vzdáleného vajíčkům.
"Dami, myslím, že tohle už asi těžko bude k jídlu." překvapeně pohlédl na pánev.
"Sakra." najednou k němu máma přiskočila.
"Ježkovy voči, co to prosím tě původně mělo být?" zděsila se s pobavením v očích. Načež jí rudnoucí Damián odvětil.
"No, vajíčka." máma se začala smát nahlas a já se k ní prostě musel přidat. Tak jsme se tam v kuchyni hihňali jak dvě ztřeštěné děcka. Damián stál mezi námi s nasupeným obličejem.
"Ale no ták, přece se nebudeme urážet." zašvitořila máma a štípla Damiho hravě do tváře. Ten opět změnil barvu na sytě rudou.
"Běž pomoct Jonáškovi s vybalováním, já nám něco ukuchtím."
Společně jsme vybalili nákup a sedli si na barové stoličky. Chvíli jsem sledoval mámu jak si jako baletka poskakuje po kuchyni. Vždycky mě překvapí, jaký dokáže moje matka být pošuk. Ale zbožňuju jí. Je to prostě moje, stále dospívající, máma. Položil jsem Damimu nenápadně ruku na stehno. On se trochu napjal, ale stále sledoval pohledem mámu, poskakující kolem sporáku.
"Tak hoši, co jste vlastně celý den včera dělali? Byla nějaká ta pánská jízda, co?" vyměnil jsem si s Damim pobavený úsměv.
"No dalo by se to tak říct." přesunul jsem ruku do jeho rozkroku a jemně zmáčkl. On ze sebe vyprskl vzduch ven, snažíc se zakrýt vzdychnutí za záchvatem kašle, či co to mělo vlastně být. Propíchl mě pohoršujícím to-jako-vážně-tady-a-před-tvojí-matkou pohledem.
"Mami, až to bude tak na nás prostě zavolej. Budeme v pokoji." houkl jsem na ni v půli cesty pryč z kuchyně, táhnouc za sebou překvapeného Damiána za ruku.
Beze slova jsem ho za sebou táhl až do pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a divoce jsem se k němu otočil. Nevěřícně na mě zíral.
"
Jonáši, co to..." v půli věty jsem se na něho vrhl a přimáčknul ho ke zdi. Vykuleně na mě zíral s rostoucím zmatením a strachem v očích.
"Sakra Jony, co se děje? Já to nechápu. Co jsem provedl?"
"Panebože, sklapni Damiáne. Chováš se jako děcko." vyjel jsem na něj. Neskutečně mě vytáčí, jak dělá jakoby nic. Copak sem jediný, který cítí to napětí mezi námi? Na okamžik ho propaluju naštvaným pohledem. Strach v jeho očích se ještě zvýšil a já před sebou najednou viděl jen malého vystrašeného kluka. Bože on se mě snad vážně bojí. Krapet jsem zmírnil svůj naštvaný pohled a nasadil nechápající.
"Panebože, Dami ty jsi ale nemožnej. Vždyť jsi v té kuchyni musel cítit to napětí nebo ne?"
Na chvíli se zamyslel a zachytil jsem v jeho pohledu znatelnou úlevu.
"No vlastně jo, cítil. A v jednom okamžiku až moc." zašklebil se na mě a já věděl, že naráží na moji návštěvu v jeho klíně. Spokojeně jsem se zakřenil. "Ale tak nějak jsem se tomu snažil nevěnovat pozornost."
"Hmm. "zabručel jsem nechápavě.
"Ale teď už má moji plnou pozornost." zašeptal, popadl moji hlavu a stále mnou přitisknutý na zeď mě začal líbat. Sakra, to já jsem měl být ten, co se na něj vrhne. Jazykem jemně prozkoumával mou pusu a já se k němu přitiskl ještě víc. Naprosto jsem se v tom okamžiku ztrácel. Motýlci v mém břiše zmutovali na krvelačné monstra, které se momentálně snažili prokousat ven z mého břicha. Jindy by to byl fakt nepříjemný pocit, ale teď a tady s Damim přitisknutým pode mnou, tělo na tělo, to mělo úplně jiný efekt. Teda vlastně květovaná zástěra na tělo. Chvatně jsem se od něj odlepil. On nesouhlasně zamručel. Strhl jsem ze sebe zástěru a přitiskl jsem se k němu zpět. Konečně tělo na tělo. Úžasný pocit. Pořádně jsem se mu přisál k ústům. Popadl mě jednou rukou za vlasy a jemně za ně zatahal. Jeho druhá ruka mi přejížděla po zádech. Celým tělem mi projel elektrický proud a já se proti němu prohnul jako luk. Slastně jsem mu vzdychl do úst. Cítil jsem, jak se moje touha dere na svět a snaží se nás upozornit na fakt, že je tu taky.
"Jonášku, no ták pojďte se najíst. Copak neslyšíte, už tady nějakou dobu hulákám." dveře se začaly pomalu otevírat a já bezděky ztuhl na místě. Nezmohl jsem se na jediný pohyb. Máma už skoro celá stála na prahu, když mě Damián najednou popadl paží za krkem, ohnul mě do úhlu 90 stupňů, začal se ztřeštěně smát a zabořil mi pěst do vlasů. V milisekundě mi došlo, o co se snaží, a tak jsem začal přehrávat s ním. Splašeně jsem kolem sebe rozhazoval rukama a snažil se dostat z jeho sevření. Máma jen zakroutila hlavou a otočila se na patě připravena k odchodu.
"Tak šup vy dva rváči." houkla přes rameno a zmizela ze dveří.
"Panebože, to bylo ale o fous." oddychl si.
"To teda. A díky." jen se na mě oslnivě usmál a vlepil mi pusu. S doznívající panikou jsem ho popadl za ruku a táhl ho za sebou dolů.

Po snídani mi mamka oznámila, že volala babička a hned po snídani musíme okamžitě přijet za ní na chatu. Nebyl jsem z toho nějak moc nadšený. Během snídaně jsme si s Damim vyměnili ještě pár provokativních úsměvů. Máma celou dobu o něčem švitořila a my dva jen ve správné okamžiky přikyvovali na souhlas, ať už mluvila o čemkoli. Nikam se mi nechtělo a už vůbec ne od něj. Nakonec jsme se stejně museli rozloučit na vlakovém nádraží. Máma tam byla s námi, takže jsme se jen chlapsky napůl objali a vyměnili si pohled s jiskřičkami štěstí v očích. Poté jsem už jen nastoupil do vlaku a odjížděl pryč. Už se zatraceně nemůžu dočkat, až ho zase v pondělí uvidím. Fghkjluioh :3
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chcete pokračování?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama