Čokoládové řezy - 12. část

30. ledna 2015 v 6:00 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy
Tahle část už tady jednou byla zveřejněna (30. ledna 2015). Ale protože se mi nelíbila a byla velmi rozpačitá, nereálná a zmatená, trochu jsem jí přepsala (10. května 2015). Bohužel je závěr takový, že je stále zmatená, rozpačitá a o to více nereálná.
Znovu se omlouvám za dlouhou neaktivitu. Jdu se pustit do psaní další části.
Celková aktualizace Čokoládových řezů: 31. 12. 2015

Kdo četl předchozí verzi, doporučuji znovu přečtení. :)


Část dvanáctá: Sentimentalita padajících domů


J: Původně jsem se toho večera hodně bál, celou dobu jsem byl rozklepaný a v duchu jsem se proklínal za ty trapné otázky, které jsem mu pořád dával. Máš hlad? Máš žízeň? Nechceš něco? Jako bych byl babička, která vždy cpe svým vnoučatům veškeré jídlo, které si domů přinesla po čtvrtečních nákupech v Kauflandu, velkých jako výbava do atomového krytu. Vypadal v celku klidnější než já. Myslím, že ani jeden z nás z toho filmu nic neměl. Dokonce ani nezaregistroval, že jsem pustil absolutně jiný film, než bylo domluveno. Zíral na mě a já jsem v hlavě vyšiloval, jelikož jsem stále nevěděl, co chci. Skočit po něm a znásilnit ho? Nebo snad promluvit si, jako dva rozumní lidé a uvést na pravou míru, že to co se stalo, se stalo, a už se to nemusí opakovat, pokud nechce? Ale vždyť on vlastně chtěl. Co chci já?.
Z myšlenek mě vyvedl až jeho pohled. Cítil jsem, jak mi propaluje tvář, a když se dotknul mého stehna, veškerá má sebekontrola se začala vytrácet. Co teprve, když mě popadl a přitiskl naše čela k sobě. V žilách se mi začal rozpouštět adrenalin, dech se nám krátil a já jsem se jen snažil, abych neudělal nějakou blbost.
Chci po něm skočit? Nebo mu raději vrazím? A co když po něm skočím, co se stane pak? Co na to řekne máma a spolužáci? K čertu se vším!
Na uklidnění jsem zavřel oči a doufal, že se ten zmatek v mé hlavě vyřeší rychlostí světla. Ruce se mi třásly a přerývavě jsem dýchal. Oči pevně zavřené, ale když jsem je otevřel, všechno se zhaslo.
"Krucinál!" zakřičel jsem a vyskočil z gauče. Nejspíše jsem byl příliš napjatý na to, abych to ignoroval a nechal se políbit a tím možná vše vyřešit.
"Jonáši? Kde sakra jsi. Co se stalo." slyšel jsem chudáka zmateného Damiána. Tohle bylo už podruhé, co jsme se spolu octli bez proudu.
"Nejspíše někdo vyhodil obvod, máme to spojené se sousedy." šmátral jsem v šuplících, abych našel svíčku.
"Kde jsi ksakru, nic nevidím." nadával. A já sám jsem se musel plácnout do čela. Vždyť jsem předtím naschvál zatáhnul závěsy, abych navodil správnou filmovou atmosféru! Bez zatažení by sem možná přicházelo trochu světla z ulice.
"Sedni si zpátky na ten tvůj zadek a čekej, až něco najdu." zuřil jsem jako býk stojící proti červenému plátnu. V šeru kuchyně jsem našel baterku a rozsvítil ji.
"Hurá. Robinson objevil oheň." šklebil se, když jsem na něj svítil.
"Nemá to cenu tady sedět a čekat. Obvykle to tvá aspoň dvě hodiny."
"To znamená?" díval se na mě nejspíše dost nechápavě. Moc jsem ho neviděl, stále jsem hledal další baterku.
"To znamená, že jdeme ven. Mám skvělé místo, kam můžeme zajít." hodil jsem po něm druhou svítilnu a beze slov vyšel ven. Ani neceknul, jen mě následoval a slyšel jsem, jak se mu klepou zuby, když jsme vyšli ven. Samozřejmě že nešla celá ulice. Všude byla tma, jediné světlo šlo z projíždějících aut. "Bojíš se?"
"Měl bych?" zasmál se a následoval mě se zpožděním pár kroků. Přešli jsme pole až k lesu. Cesta byla hrbolatá a výmoly na poli pěkně promrzlé. Když jsme došli na dohled starého sídla, trochu pobledl. "To si ze mě děláš srandu, že jo?" díval se velmi podezřívavě, co na něj chystám. Neodpověděl jsem. Vydal jsem se ke v chodu. "To myslíš vážně? Vždyť to na nás spadne a je tu smrad."
"Nevěděl jsem, že jsi zbabělec." zasmál jsem se. Očividně ho to namíchlo a dal se do svižného kroku. Vlezli jsme dovnitř starého sídla. Očividně by to bylo lepší za denního světla. Takhle jsem byl vystrašený i já a ještě ke všemu se vracel zmatek do mé hlavy.
Proč jsem ho sakra nepolíbil? Vždyť lidi nepotřebují světlo k líbání! Jenže já vlastně nechci. Nebo možná jo?
Všude na zemi se válely papíry, krabice, mech a kusy omítky. Chvíli jsme se tam porozhlíželi, když jsem objevil staré album s fotografiemi. Pustil jsem se do prohlížení a o Damiána se nestaral. Najednou jsem uslyšel hroznou ránu, podlomilo mi to kolena a octl jsem se v obrovském oblaku prachu. S kašlem jsem se postavil na nohy a snažil se prosvítit mlhu baterkou.
"Damiáne! K čertu kde jsi?!" řval jsem a zároveň jsem se rozkašlal ještě více. Oči se mi mlžily a v chudém světle baterky jsem nic moc neviděl. Vlastně ani neslyšel. "Do prdele, Damiáne, kde jsi?" křičel jsem ze všech sil, až mi do očí vhrkly slzy. Zastavil jsem se a zaposlouchal se. Někdo zakašlal. Rozběhl jsem se přes hlavní halu starého domu a zjistil, že nejspíše spadl strop. "Kurva!" klel jsem a zmateně pobíhal s baterkou. Přetáhl jsem si mikinu přes pusu, už tak jsem měl prach úplně všude.
"Tady jsem." ozvalo se až někde zezadu domu. Běžel jsem k němu. Asi nikdy v životě jsem člověka neviděl raději, než teď. Byl jsem rozklepaný, brečel jsem a nemohl jsem dýchat. Ale on je živý. Co mě to krucinál popadlo, táhnout ho sem. Nejspíše jsem se úplně zbláznil a případné úmrtí nehodou bylo pro můj mozek přijatelné.
"Proboha co se stalo." přiskočil jsem k němu. Seděl na zemi a otíral si oči. Z levé nohy mu nepěkně proudila krev a nohavici měl až ke kolenu roztrženou. Zmateně jsem na něj hleděl.
"Chtěl jsem otevřít dveře do támhle té místnosti, která tu ještě před pár minutami byla. Ale ta příčka to asi nevydržela." sykl bolestí a snažil se postavit. "Spadlo to přímo za mými zády nějaká cihla nebo co, mi vletěla přímo do nohy."
Nestačilo nic víc, jen ho podepřít v ramenou a pomoct mu vstát. Musíme, odsud hned vypadnou, než se ten strop zřítí úplně. Dokulhali jsme společně ven až k lavičce, na které jsem s oblibou sedával. Byla mokrá a studená a všude byla hrozná tma, ale o to teď nešlo. Podíval jsem se mu na nohu. Nebylo to naštěstí moc hluboké a vypadalo to, že už zvládne jít pomalu sám. Udýchaně jsem si sedl vedle něj a zaklonil hlavu. Cítil jsem se naprosto vyčerpaně, jako by ten prach, který jsem měl v plicích, chtěl zatmelit jakýkoliv průchod krve. Hlava se mi točila a byl jsem rád, že sedím.
"Díky." špitl a opřel se o moje rameno.
"Sakra promiň. Je to moje chyba. Vždycky jsem ten barák chtěl prozkoumat a nevím, proč mě to napadlo zrovna teď." prohrábl jsem si vlasy. "Asi jsem už úplně zešílel!" křičel jsem.
"Tak to je dobře, že si mě vzal s sebou. Kdyby to spadlo na tebe a uvízl bys tam, nevím, kdo by tě vytáhnul." zasmál se a vstal. "Snad mi dovolíš použít vaší koupelnu." posvítil baterkou na své špinavé ruce.
* *

Když jsme došli domů, hned jsem mu nohu vydesinfikoval a ujistil se, že to vážně nic není. Byl trochu promrzlý a rozklepaný, nejspíše i trochu vyděšený. Poslal jsem ho do koupelny a sám jsem si pořádně vypláchl pusu od toho prachu. Dostal jsem hrozný hlad a tak jsem nám namazal rohlík s paštikou. Snad nebude protestovat.
"Teda ty se činíš," vylezl z koupelny zabalený v ručníku. Na noze mu svítila rudá čára a z tmavých vlasů mu kapalo.
"Dej si, teda pokud chceš něco jiného, tak si nabídni. Musím si dát taky sprchu." pobídnul jsem ho a šel se rychle osprchovat.
Když jsem se vrátil, Damián ležel na gauči, stále jen v ručníku kolem pasu a vypadalo to, že spí. Chvíli jsem se na něj díval. Televize se najednou spustila. To znamená dobré zprávy, proud už zase jde.
Chtěl jsem ho přikrýt, ale když jsem se k němu naklonil, abych mu dekou zakryl i ramena, chytil mě za zápěstí.
"Počkej," zašeptal. "Kam jdeš?"
Usmál jsem se. Nálady mezi námi dvěma se měnily jako na tobogánu. Ale teď jsem si konečně uvědomil, co chci. Teda… Aspoň pro tento okamžik a doufal jsem, že mi to vydrží pár minut.
Naklonil jsem se nad něj a pohladil ho po tváři. Potřeboval by se oholit. Uchechtnul se, posadil se a přitáhl si mě a svalil na gauč vedle něj.
"Počkej," zarazil jsem ho. "Co tohle všechno znamená?"
Podíval se na mě trochu vyvedený z míry. Zamračil se a pak mě chytil za ruku a pevně jí stiskl. "Nevím, jestli ti to stále nedošlo, Jonáši." nadechl se a otočil se čelem ke mně, "Ale velice rád bych věděl, co vlastně chceš. Už mě docela nebaví tohle plácání se ve zmatku. Chvíli si myslím, že mě máš rád. Vyspíme se spolu. Pak mě chceš zabít hozením přes šatnu," na chvíli utichl a zasmál se nad tou vzpomínkou. "A pak na mě civíš jako nevěřící Tomáš, zatáhneš mě do nějaký barabizny a teď? Teď tady na mě koukáš v šeru pokoje a chceš po mně odpověď, kterou znáš stejně jenom ty. Jak mám kurva vědět, co chceš. Poslední týden jsem trávil přemýšlením nad tebou a nad tím, co se stalo."
Oba jsme se odmlčeli. Ani jeden z nás nečekal takový proslov.
"A jaký je závěr?" špitl jsem, protože jsem stále nevěděl, co chci a do očí se mi zase draly slzy zoufalství. Takhle zmatený jsem už dlouho nebyl.
"Do prdele Jonáši!" zařval a zprudka se postavil. Prohrábl si vlasy oběma rukama a mně došlo, že je zle.
"Já nevím!" zakřičel jsem na něj a taky jsem vyskočil z gauče. "V jednu chvíli mám pocit, že tě nesnáším, pak tě chci chytit za ruku, pak se s tebou vyspím, pak tě opravdu nesnáším a pak mám pocit, že tě miluju. Co mám asi tak dělat? Nikdy jsem tohle nezažil!" křičel jsem a slzy mě porazily. Svalil jsem se zpátky na gauč a tiše vzlykl.
"Děláš si ze mě srandu, že jsem tvůj první?" řekl naprosto klidným hlasem.
"Byl jsi můj první…"

___________________________________________________________________________
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chcete pokračování?

Ano
Ne

Komentáře

1 Lucka Lucka | 11. května 2015 v 5:42 | Reagovat

Jojojojoho! Díky za další díl! Skvělý jako vždy. Chceme pokračování ^_^

2 Gurie Gurie | Web | 15. května 2015 v 20:50 | Reagovat

[1]: Dneska!!!!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama