Čokoládové řezy - 11. část

27. ledna 2015 v 22:53 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy
Je to konečně tady!!! Není to moc dlouhé, ale aspoň něco. Rozpačitý
Předem upozorňuju, že to nejspíš nedává smysl. Je to dosti roztřesené a zmatené.

Část jedenáctá: Vlakový maratón


J: Od doby, co jsem opustil školu, už uběhlo pár hodin. Za celý den se nic zvláštního nedělo. Henriet s Norou nás nechaly kupodivu na pokoji a my dva jsme se vrátili zpátky do starých kolejí - občasná promluva, či vtip, jinak nic více. Vlastně jsem byl docela rád. Nikdo nás neotravoval.
Seděl jsem na posteli a žmoulal v ruce kus papíru. Jeho okraje byly už dosti ošuntělé a potrhané od stálého opakovaného pročítání. Nebyl to žádný úřední dokument ve žluté barvě kvalitního papíru, ani žádný dopis se slevovými kupóny do obchodu, jenž s oblibou rozesílali obchodní domy svým věrným klientům. Byl to obyčejný linkovaný papír vytrženy ze sešitu a hustě popsány nedbalým písmem. Ale, i když to byl jen obyčejný papír, skrýval v sobě hodně. Už pár hodin jsem si ho stále dokola pročítal. Nevím, třeba jsem doufal, že z něho onen autor vyskočí a... a co? Vlastně vůbec nevím, co by se mělo stát. Už jsem se nadobro v téhle situaci ztrácel. Nechápal jsem to, avšak nejvíce na tom všem jsem nechápal sebe. Moje mysl se už ničemu nebránila. V dopise stalo, že když budu chtít, tak se okamžitě vzdá jakéhokoli uplatňování práva na mě. Z počátku by se to zdálo jako naprosto logické řešení. Ovšem při pomýšlení na tuto situaci se ve mně okamžitě něco vzedmulo. A tak tu teď sedím na posteli, nadále nervózně žmoulám v ruce dopis a očekávám, že zazvoní zvonek u dveří.
Ovšem nezazvonil. Dále jsem posmutněle seděl na posteli, občas mě popadla chuť vrazit hlavou do zdi a občas jsem chtěl brečet. Když mi došlo, že to Damián celé myslí jen dobře a že se dnes doslova rozzářil, když jsem ho pozval k nám domů, trochu jsem se přistihl usmívat se taky. Jenže pochmurná nálada se vrátila zpátky hned, co jsem znervózněl. Co když se jen tak objeví. Stále nevím, co se bude dít. Je naštvaný, je rád. Nebo se snad těší, čeká, že se stane něco víc. Byl jsem hodně zmatený a myšlenky se ve mně bily jako v bahně. Lámal jsem si hlavou nad tím, co chci vlastně já.
Najednou jsem se vzbudil a v šoku jsem začal vyšilovat. Nejspíše jsem z toho přemýšlení a bádání, nad tím co chci, usnul. Podíval jsem se na mobil, abych zjistil, jestli mi volal. Přišla mi zpráva. Spal jsem asi hodinu, bylo skoro šest večer!
18:00 na nádraží. Zkusil jsem jet vlakem. Bojím se, že se ztratím. :D
Dam.
Dal jsem se do spěchu. Rychle jsem mu odepsal a vyběhl ven. Ani jsem nevěděl, jestli náhodou nemám vrabčí hnízdo místo obvykle nazrzlé pochcané slámy. Tričko, kalhoty, boty a běh. Na předešlé myšlenky jsem takřka zapomněl. Nebo spíše neměl čas. Teď ho hlavně musím vyzvednou a pak se můžu ptát, jak jen chci.
***

D: Upřímně jsem nevěděl, co od toho očekávat. Jeho pozvánka na film sice zněla docela přátelsky, ale něco mi říkalo, že tomu tak nebude. No, každopádně teď sedím nervózně ve vlaku a jedu za ním. Doufám, že dostal mou zprávu a že to celé dopadne dobře. Dlaně se mi potily nervozitou a i přes ten vnitřní strach jsem se usmíval. Bylo to jako špatná pohádka, ve které hrál hlavní roli jeden večer. A ten večer plný sexu nám oběma zamotal hlavu. Zajímalo mě, jestli je stejně zmatený jako já. Věci se děly příliš rychle. Nedocházely mi souvislosti. Nedocházelo mi, co se právě bude dít.
Zapípal mi mobil.
Dám si sprint. Trošku jsem zaspal.

Úsměv se mi rozzářil na tváři. Pomalu jsem se začal zbavovat pocitu, že to dopadne špatně. Divné myšlenky byl rázem ty tam.
Tlemil jsem se do mobilu asi ještě pět minut. Pak jsem vystoupil. Chvíli jsem na něj čekal, ale netrvalo dlouho a doběhl. Trochu udýchaný a orosený, ale vypadal v dobré náladě. Teda, tak na mě působil.
"Tak co, jaká byla cesta?" zeptal se Jonáš udýchaně.
"Výborná." neubránil jsem se širokému úsměvu. Spíše až mírnému smíchu.
"Čemu se směješ?"
"Ničemu." vzhlédl jsem k němu. "Jen jsem si vzpomněl, že jsem chtěl vzít popkorn."
"Vole, pojď." plácl se do čela. Všechno bylo jiné. Jako bychom byli oba stále ztraceni, nebo se báli, co ten druhý vlastně čeká.
Když jsme vešli do domu, trochu nervózně se začal poptávat na jídlo a pití. Když jsem ho ujistil, že sklenice koly bude pro začátek stačit, posadil mě na gauč a začal běhat po bytě. Pustili jsme si film, ze kterého jsem bohužel už od začátku nic neměl. Jonáš seděl dost velký kus ode mě a pojídal brambůrky. Dělal, že je do filmu zažraný, ale nevěřil jsem mu to. Stále jsem myslel na to, co se dneska ještě stane.
"Ty, Jony. Tvoje máma dneska není doma?" podivil jsem se najednou.
"Uhm." sklopil oči a velmi tiše odpověděl: "Ne, má noční. Nějak jsem o tom ještě nepřemýšlel." tohle nás oba mírně vykolejilo. Znělo to, jako otázka Bude dneska sex?, což bylo to poslední, co jsem chtěl. Raději jsem držel hubu. Seděli jsme v tichosti asi dalších pět minut. Pak se natáhnul pro ovladač, aby přidal hlasitost. Když si sedal zpátky, oba jsme se k sobě trochu přiblížili. S pohledem upřeným na obrazovku mi strčil před nos mísu s čipsy. Když pochopil, že nechci, strčil si zase celou hrst do pusy a spokojeně křoupal. Už jsem nesledoval obrazovku. Momentálně jsem sebral veškeré odhodlání přisunout se k němu ještě o kousek blíže. Neotočil se. Nechal mě zírat na něj a dotknou se kolenem jeho stehna. Najednou položil mísu na stůl, napil se a opřel se zpátky vedle mě. Mírně se naklonil a dotknul se malíčkem mé nohy. Seděli jsme jak dva zmatení kluci na gauči. Dotýkali jsme se lehce koleny a prsty.
"Uhm." zamručel a konečně se na mě podíval.
"Hmm?" kývl jsem na něj. Naše obličeje byly najednou hodně blízko.
"Nemáš hlad, nebo nechceš něco?" řekl tiše. Jakási vlna odvahy, či snad chtíče se ve mně vzedmula a nějak jsem nedokázal dále bránit svým činům. Omámila mě jeho vůně a pohled. Hluboký a dlouhý.
"Chci…" snažil jsem se po něm rovnou neskočit. Světlo z televize se mu odráželo na obličeji a díval se na mě velmi zmateně. Chtěl něco říct, ale nenechal jsem ho. Rukou jsem mu vjel do vlasů, už byly velmi dlouhé. Přitáhl jsem ho k sobě a srazil naše čela. Zavřel oči. Zrychlil se nám dech a viděl jsem, že nervózní a mírně si poposedá. Odhodlání přicházelo. Položil ruku na mé stehno a zhluboka se nadechl. Tohle bude znamenat jediné. Byl jsem odhodlaný, vynervovaný, šťastný a víceméně i dost nadržený. Už jsem se chtěl přiblížit ještě více. Když v tom se najednou všude zhaslo…
_____________________________________________________________________________
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Chcete pokračování?

Ano
Ne

Komentáře

1 Lucka Lucka | 28. ledna 2015 v 5:47 | Reagovat

T_T vy jste to zase ukončili v dobré části. *brečí* Tenhle díl je dobře napsaný. Hodně přemýšlení. Vítejte zpátky ^^ *tleská*

2 ~Mišo a Miška~ ~Mišo a Miška~ | 8. března 2015 v 22:10 | Reagovat

Arigatou za novú časť. :3 Už sa moc tešíme na novú časť a dúfame,že bude kurva skoro. ^^" :) S Pozdravom,Yaoisti Mišo a Miška~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama