Čokoládové řezy - 10.část

21. července 2014 v 23:31 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy
Snad ta nejdelší část, která kdy vyšla. Po půl roce jsem jí konečně opravila, stejně jako všechny předchozí. Snad se už brzy objeví pokračování. :)

Část desátá: Vzkaz


D: Od doby, kdy odešel ráno z našeho bytu, jsem s ním nemluvil. Ani mě nenapadlo se mu ozvat. Předpokládal jsem, že je to zbytečné. Jenže teď? Stál jsem s ním v šatně a držel ho pod krkem u zdi.
"Sakra co si o sobě myslíš?" zeptal jsem se už podruhé.
"Už jsem ti řekl, že nic. O co ti jde? Vyhodil jsi mě z bytu a teď čekáš co? Že se budu chovat jako šípková Růženka?" zasyčel se zlobou v očích. Najednou jsem ho pustil a se sklopenou hlavou jsem se odsunul. Co jsem vlastně chtěl?
"Já nevím co dál. Nevím, jak to máš."
"A jak to máš ty?" zeptal se Jonáš, očividně už dost podrážděně. Máchal rukama a tvář měl zarudlou vztekem tak, že mu pomalu ladila s vlasy.
"Jak to mám já? Pořád stejně řekl bych." posadil jsem se na lavičku a opřel se lokty o kolena.
"Pořád stejně? Jak pořád stejně? Damiáne neser mě a mluv jako chlap." rozčilil se a přistoupil blíž. Vzhlédl jsem k němu očima a zase se postavil. Nehodlal jsem mu nic vysvětlovat. Teď. Když jsme si stáli tváří v tvář.
"A jak mluví zamilovaný chlap?" odsekl jsem naštvaně. Trochu pobledl a zamrkal, co sakra čekal?
"Já, já nevím co, mám říct." odpověděl po chvíli ticha. Už jsem to prostě nevydržel, od toho večera jsem měl naprosto jasno. Toho kluka prostě chci. Prostě jsem ho popadl za hlavu a natiskl se na něj. Snažil se vymanit, ale přimáčkl jsem ho zády ke zdi a dobýval se k jeho ústům. Mírně povolil ale ruce stále bojovně opřené o můj hrudník.
"Kluci, jdete s námi..." vletěl někdo do šatny a v tu ránu jsem letěl snad přes celou šatnu. Tvrdě jsem dopadnul na zem, a když jsem se vzpamatoval, viděl jsem jen Henriet omámenou ve dveřích a Noru, která stále opakovala, jestli jsem v pořádku. Ten zmetek zdrhnul. A už ho nejspíš nikdy neuvidíme.
"Čekám vysvětlení." pronesla Henriet přísně. Založila si ruce na hrudi a vypadala, že každou chvíli vybuchne.
"Co chceš do prdele slyšet. Nepřišlo vám divné, že jste nás na záchodech objevily téměř nahé, jak na sobě ležíme?" zařval jsem.
"Já myslela, že jste se prali." zamrkala Nora překvapeně a Henriet jen vrásčila čelo nepochopením.
"Ty káčo pitomá! Už jsi někdy viděla, že by se dva kluci mlátili v prostoru metr krát metr?" zařval jsem a schoulil se na zemi.
"Do prdele, takže je to pravda." posadila se Henriet s hlasitým výdechem na lavičku.
"Nesnáším vás, ale prosím, nechte si to pro sebe." zašeptal jsem. Něčí ruka mě objala kolem ramen a začala utišovat. Slzy se mi draly do očí a Nora, která se sesunula na zem vedle mě, byla jedinou pomocí, kterou jsem teď mohl dostat.
"Neboj se..." usmála se. "Nikdo se nic nedozví, ale teď ho musíme najít dřív, než si něco udělá."
Jenže nenašli. Nebyl nikde. V pátek jako obvykle nepřišel do školy a třídní se mě asi po sté ptala, jestli o něm něco nevím. Jak bych mohl, psal jsem mu tisíckrát, hovory na tom byly podobě. V pátek večer jsem se vzal a šel k nim domů. Bydlel sice daleko, ale to mi bylo teď jedno. Otevřela mi jeho mamka.
"Dobrý den, je Jonáš doma? Nesu mu nějaké věci." snažil jsem se o úsměv. Vysoká žena se zamračila, ale dovnitř mě nepozvala.
"Teď zrovna spí, není mu dobře, ale jestli chceš, něco mu klidně vyřídím." usmála se ne příliš upřímně.
"To je dobrý, jen ho pozdravte od Damiána." podal jsem jí učebnice a otočil se k odchodu.
"Tak to jsi ty." podivila se.
"Já?" otočil jsem se nechápavě.
"Pořád o tobě mluví." usmála se, "Dám mu ty úkoly, nashle." zabouchla dveře.
"Cože?" řekl jsem si sám pro sebe.

***

J: Seděl jsem v šatně s obličejem skrytým v dlaních. Nějak jsem nemohl pobrat, co se právě stalo. Stále se mi před oči vracel výjev Nory a Henriet, stojících mezi dveřmi s vyděšeným a naprosto zmateným výrazem. Panebože, ony nás viděly jak... Já vlastně ani nevím, co jsme tam dělali a jak to mám nazvat. Byl jsem z toho totálně zmateny. Co si asi ty dvě budou myslet. A ještě k tomu Henriet, na kterou jsem se ještě před týdnem sápal. Doufám, že nejsou tak pitomé a hned to nevyzvoní celé škole. Z mých úvah mě vytrhly něčí hlasy. Trvalo mi chvíli, než jsem rozeznal, že skupina, která se nebezpečně rychle blíží ke mně, je složená právě z osob, před kterými jsem se tu schovával.
"Krucinál, kde zas ten pitomec je? Musíme ho okamžitě najít. To snad není možné." opakovaly stále dokola tři hlasy se značným podtónem frustrace. Bleskově jsem vyskočil z lavičky, popadl batoh a běžel jsem pryč. Naštěstí si mě nevšimli, a tak jsem se mohl nepozorovaně vytratit ven ze školy. Měli jsme ještě další tři hodiny, ale to my bylo momentálně celkem jedno. Dorazil jsem domů brzo, a neměl jsem co na práci, tak jsem šel prostě spát. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale probudil jsem se až druhý den ráno. Rozhodl jsem se nejít do školy. Nechtěl jsem tam jít po tom, co nás ty dvě nachytaly. Jsem si jistý, že by to jen tak nenechaly a chtěly vědět víc, i když si myslím, že jim nejspíše Damián všechno řekl. Damián. Sakra vždyť jsem s ním mrštil přes celou šatnu. Panebože, doufám, že mu nic není. Když jsem se chystal k útěku, nevypadal zrovna při vědomí. Cítil jsem se blbě, a měl jsem strašné nutkáni mu napsat, ale ani bych nevěděl, co mu mám vlastně napsat. Odpoledne dorazila máma domů a přinesla řezy. Seděl jsem zkroušeně v kuchyni a jedl svůj příděl řezů.
"Synku, co se děje? Vypadáš tak smutně." po chvíli mi došlo, že mluví se mnou.
"Uh, co? Co jsi říkala?"
"Že vypadáš smutně. Děje se něco? Pohádal ses s tou svojí kamarádkou, u které jsi spal?"
"Ježišmarja, ne mami!" z jejího výrazu jsem vyčetl, že to nehodlá jen tak vzdát. "Jenom mě naštval jeden kluk, toť vše."
"Ten tvůj kamarád, se kterým sedíš ve třídě? Jakže se jmenuje? Dalibor?" krapet jsem se pousmál, tak aby to neviděla.
"Ne mami Damián."
"Aha, jo Damián, už si pamatuju. No neboj, dobří kamarádi se vždycky usmíří, to bude dobré."
Bože jak já nesnáším tuhle její větu. Absolutně mi leze na nervy, když říká, že bude něco dobré. Vstal jsem v náznaku, že se s ní už o tom nehodlám nadále bavit. V televizi šel nějaký stupidní romantický film, tak jsem si sednul do obýváku, a po chvíli jsem zase usnul.
Byl jsem v lese a někoho jsem hledal. Povědomý hlas na mě volal, ale já jsem nevěděl odkud. Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem se za ním vydat, ale nevěděl jsem kam. Ani jsem nevěděl, kdo na mě volá, ale toužil jsem tu osobu chytit, a už jí nenechat nikam jít, protože jsem věděl, že bych ji zase ztratil a stál uprostřed lesa sám.
"Jony." někdo stál těsně za mnou a já cítil jeho dech na zátylku. S leknutím jsem se otočil a tam stál on. V okamžiku se ale tvář přede mnou rozplynula a místo ní přede mnou stála máma.

"Promiň, já jenom, že tu před chvílí byl Damián."
"Cože? Damián? Co tu sakra dělal?"
"No přinesl ti něco do školy a myslím, že chtěl jít dovnitř, ale řekla jsem mu, že ti není dobře a že spíš. Vypadal docela zklamaně." dala mi nějaký sešit a já jsem se beze slova odebral do pokoje. Co tu ksakru dělal. Musel sem jet víc jak dvě hodiny a pochybuju, že mi musel donést něco strašně důležitého ze školy. Otevřel jsem sešit a z něj vypadl kus papíru. No super to mi jako dá nějaký roztrhaný sešit, který ani do ničeho není a co já jako s tím. Podrážděně jsem zvedl papír a chtěl to všechno vyhodit. Ovšem při cestě ke koši jsem si uvědomil, že je na papíru něco napsáno.

Jony,
Asi je to hodně hloupé, ale já už prostě nevím, co mám dělat. Nezvedáš mi telefony ani neodepisuješ, tak už mě napadlo jenom tohle. Nejspíše asi ani nenajdu tvůj dům, no ale to, že to teď čteš, znamená, že jsem ho našel a ty ses ještě nestihl odstěhovat na jiný světadíl. To co se včera stalo v šatně. Já nevím, co to do mě vjelo (i když na moji obranu sis začal ty), nedokážu si představit, co by se stalo, kdyby tam místo Henriet a Nory vtrhli kluci. No ale je to v pohodě, ony to chápou, a jo nezbylo mi nic jiného, něž jim to říct. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale za poslední týden jsem ti už několikrát naznačil, vlastně i párkrát přímo řekl, že tě mám rád. A no, víš, já prostě nechci nadále pokračovat v tomhle chování. Cítím se strašně. Chtěl bych se ti omluvit a tímto ti říkám, že už tě nechám na pokoji. Když v tomhle nechceš pokračovat, a nemáš mě rád, tak mi to řekni, a já se stáhnu, ale pokud mi to neřekneš z očí do očí tak se prostě nevzdám. Jednou se do té školy budeš muset dostavit, bylo by sice jednodušší, kdybys neignoroval moje snahy komunikovat s tebou, ale je to tvoje věc, dělej si, co chceš, ale musím s tebou prostě mluvit. A prosím, ne že tenhle dopis bude popud k tomu, aby ses vážně přestěhoval na jiný kontinent... Damián.

Zíral jsem na ten kus papíru s otevřenou pusou. Představa, že by mě jen tak nechal jít, ve mně vyvolávala zvláštní pocit. Cítil jsem se ještě hůř než předtím. Pochodoval jsem po pokoji a nevěděl, co dělat. I když byla venku zima, rozhodl jsem se jít ven. Došel jsem do nedalekého lesa a sedl si na jeho okraji na starou oprýskanou lavičku. Přímo přede mnou se rozprostíral pozemek starého sídla. Bylo opuštěné a pomalu se rozpadalo. Slunce bylo už hodně nízko a pomalu se sklánělo níž a níž. Žasnul jsem nad tím pohledem až do doby než slunce nadobro zapadlo za vysokou hlavní budovu. Musel jsem si nějak utřídit myšlenky. Ale jak začít? No tak je úplně zřejmé že mě má Damián asi rád. Ne, vždyť jsem s ním sakra spal, on mě má hodně rád. Další věc je, že je na kluky, to už je teď zřejmé všem čtyřem zasvěceným. Otázka je, na co jsem já? Napadala mě jedna odpověď, a dost mě překvapilo, že se tomu moje mysl vůbec nebránila, jak jsem od ní čekal.

***

D: Co teď? Seděl jsem na zastávce a čekal, až mi pojede autobus. Jet se skoro hodinu a půl a ani ho nevidět? Byl jsem naštvaný, ale úspěch byl, že aspoň dostal můj vzkaz. Doufám, že zítra přijde do školy. Naštvalo by mě, kdyby ne. Ale co mi asi řekne? Nic, nebo mě snad pošle do háje? Měl jsem hlavu plnou otázek. V autobuse jsem se málem rozbrečel. Kdy se to všechno stalo? Kdy jsem si uvědomil, že jsem gay? Možná až teď, na střední, když do toho kluci s oblibou tolik rýpali. Ale proč zrovna on. Největší blázen ve třídě. Sakra proč se semnou vyspal. I kdyby byl sebevíc opilý, tak by to jen tak neudělal. Když jsem se konečně probral z myšlenek, stál jsem před domem. Konečně. Druhý den ráno bylo dost těžké dostat se z postele. Bylo hnusně a pršelo. Foukal ledový vítr a moje nálada byla na podobné úrovni, jako dnešní počasí. Neměl jsem hotové žádné úkoly, nic jsem se neučil, v hlavě jsem měl jediné. Jeho.
V autobuse jsem potkal Vaška, spolužáka, co sedí o lavici za mnou. Konečně jsem se zbavil špatných myšlenek a dal se s ním do řeči. Ovšem ne na dlouho. Hned co jsem vešel do šatny, nálada zase klesla. Přívětivě jsem se usmíval, pozdravil Noru i Henriet, posmutněle jsem kývl na Jonáše a ten se vzápětí vytratil z šatny.
"Tak co, nějaké novinky?" nalepily se na mě Nora s Henriet.
"Ne, vůbec nic. A nejspíše to tak i zůstane." odsekl jsem protivně.
"Hm, co třeba si s ním promluvit?" navrhla Nora.
"Proč máte starost?" nechápal jsem.
"Protože jste naši kamarádi a těm se má pomáhat. Navíc, kdo se má pořád dívat, jak se oba tváříte jako kyselé okurky?!"

Nejspíše měly pravdu, ale vždyť jsem mu napsal, že se ho nevzdám, tak co tu teď zkouším, Stačí mi, když mi řekne, abych ho nechal být, a udělám to. Sedl jsem si do lavice a čekal, až zazvoní. Měli jsme zrovna angličtinu a učitelka vždy chodila pozdě. Jonáš se bavil s kluky o sportovním dni. Zazvonilo. Sedl si vedle mě naprosto tichý. Bože, ta jeho vůně. Proč mi to dělá.
"Ahoj." odvážil jsem se promluvit po chvíli ticha. Nora a Henriet řešily laky na nehty, zbytek třídy se vesele bavil a učitelka se dostaví až za nějakou chvíli. Znamená to, že máme davové soukromí.
"Hm, ahoj." špitl tiše a začal drtit kus papírku.
"Takže?" zeptal jsem se a očividně ho to dost zmátlo. Chvíli přemýšlel.
"Můžeme se aspoň tady chovat, že se nic nestalo?" zvedl ke mně modré oči a mě to vyrazilo dech. Byl smutný, opravdu byl. "Chci to probrat jinde. Někde, kde nebudu vyšilovat, že nás někdo uslyší." sklonil hlavu zase zpátky.
"To chápu. Takže, dneska po škole?" pokusil jsem se o úsměv, ale on stále koukal do lavice. Kývnul. Teď jen stačí přežít tento den a konečně se něco dozvím. Byl jsem nervózní.
"Hele, když to má vypadat, že se nic nestalo, nechceš se mnou mluvit?" rýpnul jsem do něj po chvíli.
"Už jsi viděl ten nový film?" začal najednou a oči se mu rozšířily. Nemohl si vzpomenout na název.
"Myslím, že se to jmenuje Ostrov, nebo tak něco."
"Ne ještě ne. Je to dobré?" otočil jsem se k němu.
"To dneska zjistíme." usmál se. V tu chvíli vešla do třídy učitelka a našemu rozhovoru byl konec. On to myslel vážně. Pozval mě k nim domů. Pane bože. Klid.

___________________________________________________________________________________________________________
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ~Mišo a Miška~ ~Mišo a Miška~ | 18. listopadu 2014 v 19:41 | Reagovat

NAPÍŠTE UŽ KURVA 11. ČASŤ ČOKOLÁDOVÝCH REZOV! .. S Pozdravom,Yaoisti Mišo a Miška~

2 maxik maxik | 8. prosince 2014 v 20:22 | Reagovat

Ahojte chlapci, na tento blog som narazil náhodou, ale bolo to veľmi pekné čítanie.

Prajem všetko dobré, nech sa vám darí :)

3 maxik maxik | 8. prosince 2014 v 20:24 | Reagovat

...a ešte, že si taktiež rád prečítam pokračovanie príbehu! ;)

4 Gurie Gurie | Web | 9. ledna 2015 v 16:45 | Reagovat

[1]:[3]: Nějak jsme netušily, že to vůbec někdo čte (ano jsme obě ženy :D ) a hodláme pokračovat. Doufám O.o
Moc děkujeme za komentáře a omlouváme se za dlouhou neaktivitu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama