Čokoládové řezy - 5.část

27. února 2014 v 8:00 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy
Tak dneska prozměnu vkládám já (Dermišek). :D Opět je to krátké, ale pomalu plodíme dál, takže hezky čtěte a čekejte na další ! :3



Část pátá: Labradorská šelma


D: "Jonáši?"
"Jé Dami, co ty tady kámo." zazubil se na mě. Šlo vidět, že je totálně na mol a má skvělou náladu. Já jsem jí ovšem neměl. V okamžiku, když se na něj Henriet před chvíli vrhla, ve mně něco vybuchlo. A ještě jak se u toho nevině tvářil. Obával jsem se, že celou naší záchodovou scénu v návalu alkoholu zapomněl. I když nakonec i bohudík. Momentálně jsem na ně měl takový vztek. Nebyl jsem si jistý, jestli víc na Henriet, nebo na něj. Známý nával žárlivosti, který jsem vždy pocítil, když se kolem něj Henriet motala, nabyl neuvěřitelně na intenzitě. Byl jsem totálně vytočeny. Zničehonic se Henriet předklonila a začala se dusit. Docela mě to vyděsilo. Bylo mi úplně jasné, že s tím jak je Jonáš na mol, jí moc nepomůže. Spíše sám vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Zhluboka jsem se nadechl ledového večerního vzduchu a snažil jsem se uklidnit. Přidržoval jsem ji, mezitím co on seděl na lavičce a mluvil s někým, koho viděl jen on. Po asi pěti minutách se zdálo, že už Henriet v žaludku nezbylo vůbec nic.
"Jonáši, vstávej. Jdeme dovnitř." chytil jsem Henriet zá pas a ta se na mě vděčně pověsila. Cesta nám trvala krapet déle. Mezitím co jsem vedle sebe skoro táhnul opilou Henriet, Jonáš kolem nás poskakoval jak potrefena koza a zpíval si u toho nějakou odpornou vyřvanou písničku. Lezl mi totálně na nervy. Propadal jsem si jak učitelka v mateřské školce. Dovedl jsem ty dva ke stolu v rohu sálu, kde už seděla, no spíše to vypadalo, že spala Zuzana.
"Zůstaň!" poručil jsem Jonášovi a odběhl k baru. Koupil jsem sklenici vody a vrátil se zpět ke stolu. Henriet napodobovala Zuzanu ležící na stole a naproti nich seděla Nora s nějakým klukem, který jí objímal kolem ramen a i přes to, že bylo úplně zřejmé, že ho vůbec nevnímá, jí se zapálením něco vykládal. Byl jsem rád, že jí vidím relativně v pořádku. Cítil jsem se krapet provinile, že jsem ji tam jen tak nechal. Najednou jsem si všimnul, že už tam Jonáš není. Kam zas ten pitomec šel? Rozhlédl jsem se a spatřil ho na kraji tanečního parketu, jak se nadšeně točí dokola. Zřejmě nějaká nová figura jeho legendárního sólo tanga. Došel jsem k němu, chytl ho za košili a odtáhl ven. Dotáhl jsem ho ven a hodil s ním o zeď.
"Co si o sobě sakra myslíš. Vrhnout se na Henriet hned, jak jí vidíš." začal jsem po něm řvát a chudák nevěděl, která bije.
"Já jsem se na nevrhl." zamračil se na mě.
"Ne, a proto si jí strkal jazyk až do žaludku co?" vrhly se mi slzy do očí, nevím, jestli vztekem, nebo žárlivostí. Takového jsem se sám neznal. Blbě se pousmál a hrábl mi rukou do vlasů. Začal jsem po něm řvát ještě více, ale když se mě snažil uklidnit, nevydržel to ani on a ječeli jsme po sobě oba.
"Já za to nemůžu. Nic jsem neprovedl." křičel a očividně se mu dělalo čím dál tím více špatně.
"Jo, tak za tohle zase nemůžu já." vlepil jsem mu lehkou facku. Nevěřícně se na mě díval a už se natahoval, že mi to oplatí a přistane mi na tváři jeho pěst s tvrdým dopadem, ale v ten moment se skácel k zemi tak, že mě povalil a pořádnou perdou do břicha položil k zemi i mě. Bolelo to dost, přeci jen to nebyl drobeček. Shodil jsem ho ze sebe a chvíli jsem se tam jen tak válel, ale pak mi došlo, že vůbec nijak nereaguje. Rychle jsem se snažil ho vzkřísit, ale probral se až po pár proplesknutích. Třásl jsem mu celým tělem a připadal jsem si jako ubožák. Už zase se mi chtělo brečet.
"Jsem... Jsem v poho... dě." zašeptal a opřel se o mě. Seděli jsme na chodníku opření o zeď a já jsem ztěžka oddychoval. Najednou se celé jeho tělo uvolnilo a svezl se mi do klína. Trochu jsem ho probral, opřel o sebe a táhl ho na lavičku. Rychle jsem skočil pro kabáty - naštěstí tam pořád seděl - a táhl jsem ho domů. K nám domů. Těch sto metrů k zastávce ještě ušel, ale dvacet minut čekání na tramvaj, bylo na jeho stav příliš. Usnul opřený o moje rameno. Ani nevím, jak se mi povedlo dostat ho na sedadlo tramvaje. Po patnácti minutách jízdy se probral, bylo mu špatně. Vůbec jsem se nedivil. Vypil toho opravdu moc.
Naštěstí jsem nebydlel daleko od zastávky a z normální doby chůze pěti minut, se stala dvaceti minutová cesta se zastávkou u každého stromu. Naštěstí aspoň on dneska nezvracel. Tedy cestou výtahem už bylo namále, ale udržel se. Babička spala a věděla, že přijdu pozdě, takže jsem to vůbec neřešil. Když jsme vlezli do bytu, začal jsem ho svlíkat. Byl už jen v trenkách a košili. Chtěl jsem ho dostat do koupelny, ale byl dost malátný. Najednou se absolutně z ničeho nic probral a začal se smát a nakonec lítat přes celou chodbu. Začal jsem se bát, aby neprobudil babičku. Vyběhl na chodbu, přímo před koupelnu, což asi nejspíš netušil. Využil jsem příležitosti a vší silou jsem do něj zatlačil. Už tam skoro byl, ale na poslední chvíli se stihl zapřít o futra dveří. Zatnul všechny svaly a zůstal tam stát jak kámen. Přes všechny moje snahy, jsem nebyl schopen ho tam nacpat. Přece jenom byl tak o hlavu větší jak já a co se týče svalů ani nemluvě. Vzdal jsem se, nechal ho tam stát a vyčerpaně jsem se odebral do kuchyně. Pocítil jsem nával nevolnosti. Moje opilost zřejmě nevyprchala v takové míře, jak jsem si myslel. Nalil jsem si sklenku džusu a dopad na židli u stolu. Jonáš vešel do místnosti a v náručí držel naší kočku. Teda ona to tak úplně nebyla kočka. Vypadala spíše jak malá puma, panter nebo co já vím. Nikdy jsem nechápal, jak k ní rodiče přišli. Nedivil bych se, kdyby podplatili nějakého ředitele safari jen, aby zase uplatili mě. Nehledě na to, že je to zvíře totální psychopat. Pohled na Jonáše chovajícího v náručí maniodepresivní kočku, velikosti menšího labradora, mě vyděsil.
"Jonáši, co blbneš? Pusť ji hned na zem!"
"Proč jsi mi neřekl, že máš kočku? Vždyť je tak roztomilá. Ťuťík úplně."
"Ťuťík? Vždyť ta mrcha je větší než ty." převrátil ji na záda a začal na ni mluvit jak na batole. Po druhém ťuťu ňuňu se kočka nasrala, vytasila drápy a zaryla mu je do hrudi. Johny po ni naštvaně křiknul a pustil ji. Ta se jen odrazila, ladně dopadla na zem a odkráčela pryč.
"Není ti nic? Seš pako, říkal jsem ti, ať ji necháš na pokoji." stál mezi dveřmi a vypadal, že se každou chvíli rozbrečí.
"Proč mě nemá ráda? Já mám zvířata rád, ale ony asi mě ne. Nikdo mě nemá rád." stál tam jak největší boží umučení. Bylo hrozně ho vidět v takovém stavu. Vzal jsem jeho tvář do dlaní a on se mi podíval do oči.
"Já tě mám rád. Mám tě sakra moc rád." zahlédl jsem kousek úsměvu. Políbil jsem ho a kupodivu se vůbec nebránil. Objal jsem ho a on mi objetí opětoval. Stali jsme tam v objetí, dokud jsem neucítil něco mokrého na košili. Odtáhl jsem ho od sebe a s úděsem zjistil, že má na hrudi tři dlouhé škrábance, které jsou obklopeny červenou skvrnou od krve.
"Pane bože, kočka jedna zatracená, co ti to udělala? Jsi normální? Proč jsi mi to neřekl?" Nechápavě zíral střídavě na mě a na svou košili.
"Já, ani jsem si toho nevšiml. Nebolí to." rozzlobeně jsem po něm slehnul pohledem.
"To určitě." popadl jsem ho zá ruku a odtáhl do koupelny. I on už konečně pochopil, že si nechci hrát na honěnou, a že do té koupelny fakt musí. "Sedej!"
"Ale, já, ne, to je dobrý, vždyť to nic není."
"Prostě si sedni a nemel." poslušně si sednul a já jsem začal hledat dezinfekci nebo tak něco.

***

J: Bál jsem se ho. On a dezinfekce v ruce? Horší než ta kočka. Začal mi pomalu rozepínat košili. Seděl jsem na vaně a sledoval ho, jak si to nejspíše užívá. Stejně to byl parchant. Koukal jsem mu do oči, ale on zíral na můj poškrábaný hrudník. Nebylo to až tak hrozné, jak to prvně vypadalo. Namočil vatový tamponek do dezinfekce a pomalu přiložil. Myslel jsem, že to nebude nic, ale neudržel jsem se a cukl jsem sebou. Uchechtl se.
"Hmm." zabručel jsem, když se smál mému bolestnému výrazu.
"Ale no ták." usmíval se a dál dezinfikoval.
"To už stačí ne?" bručel jsem. Najednou se nahnul a vana už se napouštěla.
"Uhm tak já už půjdu. Chceš se vykoupat." usmál jsem se a zvedl jsem se z vany.
"Kam si jako myslíš, že jdeš?" chytil mě za ruku. Hodil jsem na něj nechápavý pohled.
"Jdu počkat, až se okoupeš, nebo mám jít domů?"
"Bože, ty jsi nehorázný debil. Pojď sem." Damián si mě přitáhnul k sobě a blbě se usmíval.
"Tohle se mi nelíbí. Co máš v plánu?" neodpověděl mi. Vzal moje ruce a položil je na jeho ramena. Sjel jsem dlaněmi po jeho hrudi a pomalu začínal rozepínat knoflíčky. Když už jsem se odvažoval zrychlit tempo, najednou se všude zatmělo.
"Krucinál!" zuřil Damián.
"Co se děje? Proč tě nevidím?"
"Vypadl proud, sousedova pračka zase vyhodila celý obvod. Jdu pro svíčky." naštval se a už jsem jen slyšel, jak hmatá rukama po stěně a otevírá dveře. Chtěl jsem se posadit na vanu, ale v té tmě jsem nevěděl, kde přesně je. Začal jsem rukama kroužit po místnosti, a když jsem slyšel, jak se Damián blíží, sedl jsem si na kraj vany. Ovšem kdo měl čekat, že jejich vana není stejná jako ta naše. Díky bohu, že byla dost velká. Volným pádem jsem sklouznul do vody, až se rozprskla všude kolem.
"Pane bože Jony, jsi v pořádku?" přiletěl ke mně po chvíli se svíčkami v rukou.

***

D: Zatracený soused Mráček. Zrovna teď se musel ten starý dědek rozhodnout, že bude prát. Nemám nejmenší ponětí, kde jsou svíčky. Možná v kuchyni. Prohrabával jsem všechny šuplíky. Našel jsem něco voskového ve tvaru svíčky. No super, to bychom měli. Teď ještě čím ji zapálím. Vyšel jsem na naši super dlouhou chodbu v naději, že najdu zapalovač nebo aspoň pár zápalek. Když v tom se přede mnou zničehonic objevil záblesk světla.
"Panebože babi, proč se tu tak plížíš?"
"Jé Damiánku, ty už jsi doma? Promiň, nechtěla jsem tě vylekat. Šla jsem jen nahodit zpátky transformátor. Soused si nejspíš zase zapnul pračku."
"Babi, my nemáme transformátor."
"No jo, vždyť já vím, ale myslím, že se tam něco pokazilo, nešlo to nahodit."
"No to teď neřeš prosím tě. Stejně je noc. Vyřešíme to ráno."
"Dobře, dobře. Aspoň ti dám pár svíček a zapalovač. Kdyby sis chtěl posvítit."
"Už jsem jednu našel v kuchyni."
"V kuchyni, ale tam přece žádné svíčky nejsou."
Podíval jsem se, co to teda držím v ruce, když, jak mi babička tvrdila, to není svíčka. Brzo jsem zjistil, že měla pravdu. Ona svíčka to sice byla, ale to co jsem uviděl ve slabém světle babiččiny svíčky, mi vyrazilo dech.
_______________________________________________________________________________________________
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pilína xD Pilína xD | Web | 17. května 2015 v 21:08 | Reagovat

Ah ano, jednání opilcovo xD představa těch dvou mě prostě baví, musím se u toho smát, vidím to úplně v živejch barvách xD Kočko-panter velikosti menšího labradora mi způsobil menší infarkt xD
Jsem zvědavá, jestli z toho bude nucená romantika - vana při svíčkách, když nefunguje proud xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama