Čokoládové řezy - 2. část

10. února 2014 v 8:00 | Gurie a Dermišek |  Čokoládové řezy
Druhý díl už bude o trošičku delší! :3 :D .... Prostě se mi to strašně líbí :3

Část druhá: Ples


J: Když jsem po příchodu na ples scházel po schodech dolů z šatny, přemýšlel jsem, jak tenhle zatracený ples zase skončí. Ale to co se ten večer událo, jsem ani ve snu nečekal.
Přibližoval jsem se k známému hloučku našich děcek a byl jsem čím dál tím nervóznější. Hmm, Henriet tu ještě není. Rozběhl jsem se jejich směrem a vrazil doprostřed kruhu.
"Dámy a pánové, mistr dorazil!" předvedl jsem nejlepší pózu, která mě zrovna napadla. Chvíli jsem stál uprostřed jako něco mezi Batmanem a Supermanem. Po chvíli mě se smíchem odstrčili stranou. Takových pět minut jsme debatovali, vlastně ani nevím o čem. Najednou se z poza rohu mihlo něco žlutého. Moje nervy začaly opět pracovat naplno. Žlutá postava se svým ocáskem dorazila k nám. Vykouzlil jsem ten nejsladší úsměv, i když mi moc do smíchu nebylo. Obě se začaly okamžitě smát. Zamračil jsem se. Všimly si mého udiveného výrazu a na vysvětlenou se začaly smát ještě víc a odkráčely pryč. Ze sálu se ozval známý hlas, hovořící do mikrofonu. Pomalu jsme se všichni vydali jeho směrem. Super, opět je tu televize. Zatímco taneční mistr stál na pódiu a odříkával svůj úvodní proslov, kameraman se mohl přetrhnout, aby ho zabral ze všech možných úhlů.
Světla zhasla, diskokoule házela odlesky po celém sále a ples oficiálně započal zahajovacím tancem. Viděl jsem Damiána, jak vede Noru na taneční parket. Upřímně mi jí bylo celkem líto. Damián není moc dobrý tanečník a ještě k tomu představa tančit s ním tělo na tělo. Ta představa se mi hnusila. Stačilo mi, že s ním musím sedět každý den v lavici. Vstal jsem a nervózně se vydal k Henrietě.
"Smím prosit?"
"Jasně." odvětila mi s širokým úsměvem. Takovou reakci jsem vůbec nečekal. Po druhém tanci jsme si šli vyčerpané sednout. Pořád jsem se nemohl donutit to už konečně udělat.
"Jonášku, co se děje? Jsi strašně nervózní." řekla.
Doufal jsem, že si toho nikdo nevšimne, "Nic." odvětil jsem.
"Hele, já to vidím, něco s tebou je. Řekni mi to."
"Uhm, fajn řeknu ti to. Můžeme jít ven?"
"Jasně, jdeme, jen to řeknu Noře." odběhla někam mezi tančící lidi a moje nervy byly napnuté až k prasknutí. "Tak pojď, jdeme." popadla mě za ruku a táhla mě za sebou ven. Došli jsme k lavičce, dál jsem Henriet sako. Najednou mě praštila do hrudi a já tvrdě dopadl na lavičku. Cítil jsem se hrozně při pohledu na její obličej, ve kterém se zjevilo nadšení a zvědavost s toho že se zase dozví něco pikantního z mého života. Provinile jsem sklonil hlavu a zahleděl se do země. Předpokládal jsem, že se nervne a začne po mě křičet, jak to má ve zvyku, když jí nechci něco říct, ale překvapivě si místo toho dřepla, a naše obličeje byly ve stejné úrovni.
"No tak, co se děje? Řekni mi to prosím, možná ti mužů pomoct." už jsem to nemohl vydržet. Prudce jsem zvedl hlavu. Možná až moc prudce, protože se na mě nechápavě se zábleskem zděšení podívala. Asi jsem musel vypadat fakt utrápeně. Teď mi to všechno ovšem bylo jedno. To že přejemnou skoro klečela, mi to hodně usnadnila. Popadl jsem jí za hlavu a políbil jí. Byl to jen okamžik, ale doba než se mé rty dotkly těch jejich, mi připadala jako věcnost. Odtáhl jsem se a pohlédl jí do oči, které na mě zmateně zíraly. Byla celá ztuhlá a vůbec se nehýbala. Sklopil jsem hlavu zpět k zemi. Z ničeho nic se zvedla a odkráčela pryč. Nedokázal jsem rozeznat, jestli brečí nebo je naštvaná. Nechápal jsem její reakci. Proč nic neřekla? Aspoň mi měla dat facku, nebo něco. Rozběhl jsem se za ni. Dostihl jsem jí zrovna, když vcházela dovnitř prosklenými dveřmi.
"Henriet, počkej!" nic, prostě šla dál, jako bych tam vůbec nebyl. Chytil jsem jí za rameno a otočí čelem ke mně. Měla ve tváří prázdný výraz. Čekal jsem na její odpověď. Své slova si velmi dobře promyslela, než mi odpověděla.
"Víš, já chodím s Alexem a no, myslela jsem si, že jsme kamarádi. Mrzí mě, že jsi to špatně pochopil. Ale tohle nemůžu, promiň." stál jsem uprostřed předsálí. Kolem mě se děly různě věci, ale já jsem tam prostě stál. Podvědomě jsem začal spravovat svou zeď, kterou jsem měl pevně vybudovanou v mé mysli a kterou se Henrietě podařilo probourat a dostat se přes ni.

***

D: I když jsem byl nekuřák, vyšel jsem ven, že si zapálím a budu přemýšlet. Tohle jsem ale opravdu nečekal. Henrieta klečela u lavičky a Jonáš jí pevně držel a líbal. Schoval jsem se, aby mě neviděli a čekal. Pohádali se, nebo se spíš ukázalo, že Henriet je zadaná. To je moje šance. Jonáš vešel zpátky do budovy a opřel se o stěnu. Věděl jsem, že zuří. Šel jsem za ním. Chytil jsem ho za rameno. Překvapivě se mi sesypal do náruče. Objal jsem ho a najednou mi ho bylo i líto. Po chvíli si uvědomil, kdo jsem a odtáhl se. Musel jsem se usmát, pohladil jsem ho, ale on se odtáhl a znechuceně na mě zíral. Nejspíše mu pořád nedocházelo, oč mi jde. Začínal jsem se bát, že nebudu až takový odvážlivec, jak jsem myslel. Dokonce jsem se trochu styděl. Přeci jen se mi nestává často, že bych měl možnost Jonáše obejmout.
Otočil se a důležitě odkráčel pryč. Chtěl jsem jít za ním, ale ztratil jsem ho, jakmile zašel za roh. Začal jsem ho rychle hledat a kupodivu byl můj směr správný. Kabinky na pánských toaletách.

***


J: Vrazil jsem do nějakého kluka. Odtrhl pohled od svého dokonalého odrazu v zrcadle a hodil na mě pohled, jako kdybych mu zabodl do boku nůž. Bylo mi to celkem jedno. Vběhl jsem do kabinky a zamkl se. Nevěděl jsem, co mám dělat tak jsem prostě jenom stál a zíral do zdi. Bylo toho na mě moc. Henriet a teď ještě k tomu Damián. Nechápal jsem to. Další zkrat v mém chorem mozku způsobil mé zhroucení se do jeho náruče. Proč mě prostě neodstrčil, nebo neuhnul a já bych se mohl spokojeně rozplácnout na podlahu. Jistě by si užíval pohled na mě, jak ležím na podlaze a jsem úplně mimo. On mě ale místo toho držel v náručí a začal mě utěšovat. V tu chvíli mě prostě napadlo jen utéct. Chtěl jsem utéct někam hodně daleko a jediná alternativa byly záchody.
Klečel jsem vedle záchodu a zíral do stropu. Z vedlejší kabinky se ozval divný zvuk. Znechuceně jsem se ušklíbnul. Dávicí reflex mého souseda, ve vedlejší kabině, byl poněkud hlasitý. Snažil jsem se to nevnímat a úplně vypnout. Asi po pátém zabušeni na dveře jsem se probral z nevědomosti.
"Jonáši, okamžitě otevři ty zatracené dveře. Nenuť mě je vypáčit." nechápal jsem, co po mě Henriet chce. Pomalu jsem vstal. Další dvě zabušení a naštvaný hlas říkající mé jméno. Odemkl jsem dveře a otevřel. S úděsem jsem zjistil, že to, co tam už 15 minut neúnavně buší na dveře není Henriet, ale Damián! Je pravda, že jsem byl dost mimo, ale nechápu, že jsem to nepoznal, už jak na mě promluvil zpoza zamčených dveří, které by v tu chvíli i zamčené zůstaly. Strčil jsem do něho a chtěl jsem odejít pryč. On do mě ale vrazil, až jsem malém spadl na záchod a zabouchl za sebou dveře. Vykulil jsem oči.
"Co to sakra?"
"Mlč!" zakřičel. Proč na mě ten kretén sakra křičí. Vůbec jsem nechápal, co po mě chce.
"Hele jestli se chceš prát tak to nemusíme dělat v stísněné kabince na záchodech."
"Sklapni ty pitomečku." podivně se při tom usmál. Udělal krok ke mně. Mezi námi už nebyla žádná mezera. Postavil jsem se. Chytl mě za košili a přimáčkl se na mě.

_______________________________________________________________________________________________________
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nikss Nikss | 1. září 2014 v 12:09 | Reagovat

Jaj :D

2 Pilína xD Pilína xD | Web | 17. května 2015 v 20:40 | Reagovat

Ano, anoo!! Vkládám do vás všechny naděje, že v pokračování dostanu to, co každá yaoistka chce! xD.. i když podle Jonášova vyjadřování se mi nezná, že by to bylo tak ready xD
Ai, v předešlém komentáři jsem zapomněla zmínit, že jste hezky udělali rozcestník na povídky, to se vždycky šikne^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama