Léto - 4/4

16. ledna 2014 v 15:10 | Gurie |  Léto
Konečně jsem našla tu zatoulánou úplně poslední část :D :)


Chvíli jsme se po sobě váleli, až nás babička volala ke svačině. Každý dostal příděl krajíc chleba s marmeládou. Šli jsme ven. Ondra mi chtěl ukázat vesnici a tak mě táhnul až na náves. Jeden obchod s potravinami, jedna drogerie a železářství. Lékárnička a nic víc? Jsem zvyklý na obchodní centrum a tady je sotva tohle. Koupili jsme si zmrzlinu a sedli na obrubník před obchod. Po chvilce sezení a mluvení k nám přišla partička kluků. Trochu starší než my dva.
"To jsou oni. Ti dva ze včerejška," ukázal jeden, když se k nám pomalu přibližovali.
"Oni asi neví, že tady žádný topení nechceme," šklebil se druhý.
"Topení? Přijdu vám, že vypadám jako topení?" postavil se Ondra a zahodil kousek kornoutu pryč.
"Už si dostal do zadečku co?" naklonil se k němu.
"I kdybych ho dostal do huby. Milovat to budu stejně," usmál se na něj. Já jen nevěřícně koukal.
"Raději se odsud kliďte buzny. Než vám tu vaši prdel natrhnu pořádně"
"Vidíš, sám sis přiznal, že by sis mě vychutnal," mrknul na něj. Zastavil se a začal se pomalu otáčet.
"Zopakuj to" procedil mezi zuby. To už jsem vstal i já a chtěl jsem se do toho pustit. Ondra mě zarazil.
"Když mi chceš natrhnout prdel, asi máš choutky."
"Já ti ukážu moje choutky, ty malý zoofile," zařval a napřáhnul pěst.
"Tak mě udeř, ubliž mi. Dokaž si, že si chlap. Máš být rád, že ti nepřebírám buchty. Stejně by mě chtěly více," zasmál se Ondra. Chytl jsem ho za rameno. Strach, že ho zabije, byl velký.
"Neudeřím. Hleď si svého miláčka a nevystavuj se mi na oči," zařval, otočil se na patě a šel. Hned když zabočili za roh, dal jsem se do smíchu.
"Proboha! Já asi umřu, tohle bylo super!" objal jsem ho.
"Nesmíš si z toho nic dělat," usmál se.
"Hleď si svého miláčka! Ty zoofile," opakoval jsem ironickým hlasem.
"Taky že budu," políbil mě.
Jelikož bylo krásné odpoledne, vydali jsme se do lesa, na naši mýtinku. Lehli jsme si na deku a trávili čas nic neděláním. Takové ty krásné chvíle, když jsme spolu. Sami. Válíme se po sobě. Ležíme a koukáme do nebe.
"Asi mi volá máma. Co se děje," vytahoval telefon z kapsy.
"No co se děje, mami?"

"Já, jsem venku"

"Dobře no. Tak já přijdu"
"Musím jít, jinak mě zabije," vrátil telefon do kapsy a vstal.
"Co se stalo?" vstal jsem taky.
"Promiň, ale musím jít. Vyšiluje jako blázen," chytil mě za rameno a vynutil úsměv.
"Dobře tak jo no…"
"Teda spíše musím běžet," políbil mě a rozběhnul se z mýtinky pryč. Došel jsem domů sám. Už byl večer. Babička byla veselá a při večeři jsme se nenudili. Ondra se neozval. Ani zprávu nenapsal. Nevěděl jsem nic. Lehl jsem si k televizi a hned usnul. Ráno jsem se vzbudil rozlámaný a unavený. Dospal jsem to ve vaně. Babička mě hnala do práce. Krmil jsem králíky, sekal dřevo na zimu. Okopal jsem záhonek, aby ho plevel neudusil. Na oběd jsem neměl nic. Pracoval jsem dál. Celý den uběhl rychle. A Ondra nikde. Začínal jsem se bát, co se stalo.
Ondra se neozýval už pár dní. Teda asi pár dní. Neměl jsem pojem o čase. Začínal jsem mít strach, ale babička mě uklidnila, že je v pořádku a že tam nemám chodit. Nevěděl jsem, co se stalo. Nikdo nevěděl, krom mojí babičky, která mi to nechtěla říct. Pracoval jsem a utápěl se v myšlenkách. Co se mu asi mohlo stát?!
Ondra vypráví…
Doběhl jsem domů. Udýchaný jako blázen, moje matka byl rázná žena a nebylo dobré jí provokovat.
"Běž okamžitě do pokoje!" rozkázala a já poslechnul. Zalezl jsem, sedl si na postel a nechápal co se děje.
"Mami, co se stalo! Řekni mi to přeci!" odpovědi jsem se nedočkal. Prásknutí dveřmi a cvaknutí klíče v zámku. Super!
"Promluvíme si ráno!" zakřičela. Vypínač cvakl, zavřely se dveře do ložnice a bylo ticho. Napadlo mě zapnout počítač a napsat Dankovi. Neměl jsem klávesnici a myš. Zbláznila se? Vždyť jsem nic neprovedl. Nadával jsem, ale Karolínka už spala a nechtěl jsem jí vzbudit.
"Mobil!" vykřikl jsem šeptem, a radostně začal prohledávat kapsu.
"Máma mě vězní doma, nevím co se děje, ale zítra se ti ozvu. Dobrou <3" už jsem chtěl zprávu poslat, ale oznámení o nízkém kreditu mě uzemnilo. Bezmoc se mi usídlila na hrudi a slzy štípaly v očích. Ani napsat mu nemůžu! Ovšem jako by na mě Danek myslel.
"Co se stalo? Je něco Karolínce? Co se děje! Ozvi se mi hned, jak budeš moct <3"
Jak já miluju ty srdíčka na koncích. To víš, že se ozvu hned, jak budu moc! Až se dozvím, co se stalo.
Nemohl jsem ani do sprchy. Uvelebil jsem se v posteli a usnul jako špalek. Ráno mě vzbudila mamka strašným způsobem.
"Vstávej! Dělej, budeš uklízet, ty ničemo." hodila po mně hadru.
"Tak a dost! Co se stalo?! Co jsem provedl?" rozkřikl jsem se, až se Karolinka vylekala.
"Ty se ještě ptáš?! Ty máš tu drzost se ptát?!"
"Ptám, protože bych to rád věděl." řvali jsme po sobě.
"Olizovat chlapy ti nevadí a práce ti nevoní?!" zařvala, až se jí slzy draly do očí.
"C-Cooo?" vypískl jsem zděšeně. Dorazilo mě to jako balvan na hruď. Dopadl jsem do postele.
"Moc dobře víš co! Že přijede kluk z města, neznamená, že tě hned zbouchne."
"Mami!" snažil jsem se marně bránit.
"Žádný mami. Teď budeš makat. Buď rád, že tě nevyhodím z domu." bouchla dveřmi. V slzách jsem se stočil do klubíčka na posteli. Neměl jsem kam utéct. Oknem to byla sebevražda a dveřmi to nešlo. Čekat až se uklidní, byla jediná věc, co mi zbyla. Utřel jsem prach a poklidil věci na své místo. Srovnal vše tak, jak má být a klepal na dveře, v domnění, že se otevřou a já nebudu muset použít jako záchod okno.
"Mami, no ták. Pustím to z okna a bude od toho omítka." žadonil jsem. Dveře se odemknuly.
"Běž a máš pět minut a pak tě vyhodím." Hodila po mně ručník a ukazováček nastavila ke dveřím do koupelny. V klusu jsem se zavřel, shodil vše, jak nejrychleji to šlo, umyl jsem se během pár vteřin a vyletěl ven.
"To je dost" okřikla se a potlačila mě zase zpátky do pokoje. Neměl jsem co dělat, nudil jsem se. Uklízet už nebylo co, a tak jsem si začal malovat. Všechno možné, celé hromady papírů.
"Pojď naškrábat brambory. Už tu sedíš dva dny, tak ať si užitečný." Rozlepila dveře. Vyběhl jsem ven, vzal nuž a pytel brambor a dal se do práce.
"Kdy tohle skončí?!" nemohl jsem to vydržet.
"Zítra máš návštěvu a potom se uvidí. Na nic se neptej a dělej" okřikla se a bouchla dveřmi. Návštěvu? Dělá si srandu, koho sakra. Danek to určitě nebude. To mi bylo jasné, ale kdo jiný. Doufám, že ne nějaký kněz či vymítač ďábla. To bych asi nepřežil.
Ovšem mýlil jsem se. Po obědě dalšího dne, přijela drobná hubená blondýnka v mini šatech. Paštika na obličeji, nalepené řasy a umělé opálení. Opravdu krása. K nakousnutí.
"Tak mě tady máte." Hihňala se.
"Co to má být?" nechápal jsem.
"Nechám vám soukromí. Budu s Karolínkou venku." Otočila se, popadla dítě a vyšla ven.
"Co to sakra je?! Můžeš mi to vysvětlit?!" odpovědí mi bylo bouchnutí dveřmi. Za chviličku přicupitala, na vysokých podpatcích, ona blondýnka.
"Tak ty jsi Ondrášek?" přistoupila blíže k posteli, kde jsem seděl.
"Už ani nevím."
"Já jsem Linda a dnes mám s tebou prácičku." Přistoupila ještě blíže a rozepla si první knoflíček na těsném tričku.
"To snad ne. Moje vlastní matka mi zaplatila štětku?!" zařval jsem na obranu, ale nezabralo to. Sedla si obkročmo do mého klína a všemožně se snažila mě políbit. Musel jsem jí ze sebe odkopnout, až dopadla na zem, vyletěl jsem ven z pokoje, až dolů po schodech. Zadržela mě až matka.
"To bylo hotovo rychle. Už si změnil názor, nebo stále toužíš po našem sousedovi." Usmála se sarkasticky.
"Nikdy bych nevěřil, čeho jsou matky schopné. Vlastnímu synovi zaplatit couru?" rozbrečel jsem se.
"Nemysli, že někam půjdeš. Dokud tady bydlíš, máš domácí vězení." Strčila mě zpátky do dveří a zabouchla. Nezbylo mi nic jiného, než zaplacenou ženu poslat znechuceně domů a zavřít se ve svém pokoji. Za těch pár dní, už jsem zkusil tolikrát utéci, že mi žádný způsob nezbýval. Byl jsem opravdu zoufalý. Chci odsud pryč. Moje matka zešílela. Otec se vrátí ze služební cesty až za týden. Co si počnu? Usnul jsem, asi vedrem. Vzbudila mě Karolínka. Zbytek večera probíhal běžně. Seděl jsem a koukal do zdi. Tak moc mi chyběl! Vídal jsem ho každý den, pořád. A teď, ani nevím co je za den. Splývalo mi to. Druhý den jsem měl zase škrábat brambory. Propadl jsem takovému zoufalství, že jsem si vymyslel dokonalý plán. Pračka ukazovala, že se bude prát ještě půl hodiny. Začal jsem škrábat brambory. Po asi dvaceti pěti minutách, jsem se odhodlal…
Pračka zapípala, mamka vběhla s košem na prádlo v ruce, aby ho hned pověsila. Ovšem pračku už ani neotevřela. Začala neskutečně křičet a brečet, hledat telefon, a když ho nenašla, vzdala to. Utěrkou zajistila vše, co měla a dotáhla mě do auta.
Danek vypráví…
Dny plynuly jako voda. Nudil jsem se. S nikým z vesnice jsem se nevídal, k sousedům jsem nemohl. Ondra se neozval. Už jsem si rval vlasy z hlavy. Nikdo mi nechtěl nic říct. Samota už mě vyčerpávala, ani s babičkou jsem moc nemluvil.
"Ano, to jsem já. Co se stalo?!" přiložil jsem zvonící telefon k uchu.

"Co-cooo. Co že?! To není pravda. Proboha. Co se stalo. Kde je?!" propadl jsem vzteku a neskutečné úzkosti.

"Děkuju." Položil jsem telefon. Babička přiletěla, našla mě na zemi v slzách.
"Proboha! Co se děje Danečku?! Kdo volal?" pustila květiny na zem a snažila se mě uklidnit, abych byl schopen mluvit.
"On, on se…" vzlykl jsem a propadl v neskutečný brek.
"Kdo, co se stalo? Mluv přeci." Okřikla mě.
"On se zabil…" neudržel jsem se a svalil jsem se na zem do křeče a neskutečného pláče. Babička nebyla schopná slov…
"Pojď, jedeme!" rozkázala babička s vážným výrazem, popadla kabelku, hodila do ní brýle a chystala se vyjít ven. Zarazil jí až pohled schouleného vnuka s očima rudýma od pláče. Koukal jsem na ní jako na blázna. Po chvilce váhání jsem vstal.
"Čím a kam chceš jako jet?" nechápal jsem.
"Řidičák mi pořád platí a to auto by se mohlo rozjet." Vzala klíče a strčila je do zámku.
"Babi?!"
"Tak už nekoukej a pojď!" rozkázala. Neváhal jsem, vyběhl jsem ven a rozrazil dveře garáže. Auto bylo ve strašném stavu.
"To si děláš randu. Babi. On se zabil. Co chceš dělat?" rozbrečel jsem se.
"Nastup si. Dělej."
Vběhl jsem do dveří nemocnice a okamžitě jsem se začal všech ptát, kde je. Babičku jsem nechal někde za mnou. Neřešil jsem jí. Oči opuchlé od pláče mi nedovolovaly dobrý zrak i přesto jsem vyběhl schodiště a rozrazil dveře pokoje, ve kterém měl ležet.
"Ondro!" zakřičel jsem a vletěl jsem do pokoje.
"Uhm" ozvalo se z jeho zesláblého těla.
"Proboha! Ty žiješ!" rozbrečel jsem se ještě více a skočil mu kolem krku. Ozvalo se zakuckání a pootevření očí.
"Copak?" usmál se na mě pobledlý ve tváři.
"Miluju tě." Rozbrečel jsem ho ještě více a natisknul jsem se na něho. Neodpověděl. Zase zavřel oči a jen tiše ležel.
"Omlouvám se." Ozvalo se z druhé strany pokoje. Stála tam jeho matka.
"Co jste to provedla!" vzhlédl jsem k ní a slzy ustávaly.
"Říkám, že se omlouvám." Zhroutila se na vedlejší prázdnou postel. Vstal jsem od Ondry a došel k ní.
"Proč?" zeptal jsem se.
"Ani bible to nedovoluje." Zachraptěla.
"Paní Chloupková. Já vašeho syna miluji. Tak moc, že bych za něj dal i život." Znělo to jak z telenovely.
"Hm. To už jsem pochopila." Začala smrkat.
"Doufám, že mi objasníte, co všechno se stalo."
"Já ti všechno řeknu." Natáhnul ke mně Ondra ruku. Do pokoje vletěla babička, a když viděla, že Ondra přeci jen žije, málem to nerozdýchala a musela si sednout.
"Tak to přeci jen dopadlo dobře." Usmála se na mě a oddychovala. Už mi bylo všechno jedno. Políbil jsem ho. Ten pocit, že ho už nikdy nechci pustit. Ten mě dělal, nekonečně šťastným.
On žije…
Je tu pro mě a já pro něj…

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yuki Yuki | E-mail | Web | 13. dubna 2016 v 7:50 | Reagovat

Už jsem se ke konci zhrozila, že to tak mohlo opravdu dopadnout. Je to krásně dojemné.
Krásná scénka byla u Ondry doma. Když jedli popcorn, Dan řekl, že prý nemá hlad a pak mu zakručí v žaludku. U toho jsem se dneska ráno nasmála a myslím si, že už asi nebudu číst žádné povídky ve vlaku, protože ty pohledy, které mi lidi darují, jsou fakt divné :D
Možná bych už jenom dodala, že u dílu 3/4 máš napsaný, že je to poslední část :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama