Léto 3/4

2. ledna 2014 v 20:41 | Gurie |  Léto
Poslední část :)
Pohodlně se zavrtal do gauče a sledoval film, ruku bořil do mísy a spokojeně žvýkal. Moje oči z filmu neviděly nic, sledoval jsem ho. Jak jí, jak se usmívá, jak je nakloněný mírně ke mně. Jako hypnotizovaný.
"Co je? Mám něco na uchu nebo co?" otočil se ke mně.
"Eh, ne. Promiň…" zrudnul jsem a otočil jsem se k televizi.
"Ty si nedáš?" ukázal na mísu s popkornem.
"Jo. Co?" nevnímal jsem.
"Popkorn? Dáš si, nebo nemáš hlad?"
"Jo hlad nemám," otočil jsem se k němu. V tu ránu mi zakručelo v břiše tak nahlas, že to šlo slyšet i přes televizi.
"Aha, nemám. To vidím, jak nemáš, dáš si tousty?" položil mísu na stůl a koukal na mě.
"Tousty si dám rád, ale kvůli mně nic nechystej!" mrkal jsem.
"Jsi host a máš hlad. Musím ti dát najíst, nechci být označen za špatného hostitele," ušklíbl se a začal se zvedat z gauče. Nevědomky jsem ho zachytil za zápěstí a pevně ho sevřel. Zůstal ke mně skloněny a koukal, div mu oči nevypadly.
"Co je?" vyděsil se. Nevěděl jsem, co dělám. Přitáhl jsem si ho a políbil na líčko. Rychle jsem pustil jeho ruku a uvědomil si, co to dělám. On se usmál. Narovnal se a rychle vyběhl z pokoje. Seděl jsem tam sám možná pět minut. Možná to byla i půlhodina, nevím. Zíral jsem do zdi. V šoku sám ze svého činu. Vstal jsem ze sedačky a šel do kuchyně. Chtěl jsem se mu omluvit a říct, že už raději půjdu. Vešel jsem do dveří a on se opíral o kuchyňský pult a koukal do země. Když mě viděl, prudce zvedl hlavu s kamenným výrazem.
"Eh, no. Promiň. Já už raději půjdu," začal jsem se otáčet k odchodu. Dva kroky ze dveří a něco mě prudce zastavilo. Jeho ruka mě chytla za paži a prudce sevřela. Otočil mnou tak prudce, až jsem cítil stěnu na zádech.
"Ne!" přiblížil se ke mně.
"Co?" nechápal jsem. Pustil mi ruku a přiblížil se ještě více.
"Nikam nepůjdeš!" jeho ruka projela mými vlasy. Zrychlil se mi tep a postavily se mi všechny chlupy na těle. Vypadal tak vážně, zrychleně dýchal. Vypadal jako malý býk po prvním zápase.
"A-aha. A t-tak co. Co teda?" vykoktal jsem, tváře mi zrudly. Odpovědi jsem se nedočkal. Políbil mě. Něžně, horkými rty, pomalu. Asi se bál něčeho většího. Pusa. Odtrhl se hned. Zíral na mě pohledem štěněte. Chvíli jsme stáli a dívali se na sebe. Oba vyděšení. Už jsem to nevydržel. Chytil jsem ho za tričko pod krkem, pevně sevřel a otočil jsem ho tak, že jsme si vyměnili místa. Namáčknul jsem ho na zeď. Teď se bál ještě více. Prudce jsem ho políbil a nehodlal jsem přestat, dokud se nezačne bránit. K mému překvapení pustil utěrku, kterou celou dobu svíral křečovitě v ruce, na zem. Objal mě kolem krku a zavřel oči. Moje ruce jely kolem jeho boků až na záda, kde se potkaly a já ho pevně objal. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale asi nějakou chvíli jo. Ondrovi se po tváři začala kutálet slza. Přitiskl se mi k ramenu a vzlykl. Tiše.
"Co se stalo?" vyděsil jsem se. Odpovědí mi byl úsměv, který mi věnoval, když se odlepil z mého ramene. Tričko bylo vlhké od slz.
"Co se děje? Stalo se něco?" stál jsem vyděšený. Ale odpověď mi zase nepřišla. Políbil mě. Něžně, krásně, úžasně. Až teď mi došlo, co bude dál.
Chvíli jsme se ještě objímali, když v tom mu v kapse zabrněl mobil.
"No mami, co je?"

"Jsem doma, s Dankem od sousedů, proč?"

"Jo jasně že jo. Zeptám se, počkej…"

"Máma se ptá, jestli vezmu zítra Karolínku zase k vodě a ty se máš zeptat babičky, jestli chce vzít do obchodu," odklonil mobil od ucha. Oba jsme se zasmáli.
"Řekni, že babičce by nevadilo, kdyby jí vytáhla na celodenní nákupy. Takže bude jen ráda, když jí vezme," zasmál jsem se.
"No mami, tak Danek říká, že Karoli pohlídáme a že paní Morousová určitě pojede ráda…"

"Jo jo, čáu mami."

"Pohlídáme?" zazubil jsem se, když schoval telefon zpátky do kapsy.
"Vím jistě, že vadit ti to nebude," ušklíbl se ironicky.
"To máš bohužel pravdu," zasmál jsem se a pohladil ho po vlasech.
"Počkej, proč ti máma volá v půl jedenácté večer, jestli pojede moje babička do obchodu," šklebil jsem se nechápavě. Jeho to očividně pobavilo. Zasmál se.
"No protože jsou u známých, kteří mají farmu, a velkou dodávku. A vždy jak jedou na velké nákupy, tak berou mojí mámu, nebo tátu sebou. A minule si tvoje babička stěžovala, že by se chtěla taky projet v dodávce."
"Pane bože, mám super babičku fakt," zasmál jsem se.
"Máš…" uchechtl se a otřel si zbytky slz.
"Už mi řekneš, proč pláčeš?" zamračil jsem se na něj.
"Já jen. Radostí…" sklonil hlavu.
"Cože?" seděl jsem si na vedení.
"No, radostí. Že jsem se odhodlal. Teda vlastně, že ty ses odhodlal. Koukám na tebe od příjezdu. A ta noc po tancovačce. Tulil jsem se k tobě naschvál. Pak jsem se vymlouval na alkohol. A přitom…"
"A přitom co, ty malý prevíte!" zasmál jsem se.
"Přitom jsem se toho nemohl dočkat," zvedl hlavu a usmál se na mě. Dal jsem mu pusu na čelo.
"Ještě včera jsem se hádal s babičkou, že nejsem gay. Už se vidím, jak jí to řeknu."
"Počkej, moje máma se to nesmí dozvědět. Je toho teď moc, všechno narychlo. Moje máma je homofob. To nejde…" mračil se.
"Tak se to nedozví, netrap se tím. Jsou prázdniny," usmál jsem se na něj.
Zasedli jsme k filmu, u kterého jsme strávili zbytek večera. O půlnoci jsem šel domů. Babička už spala. I když jsem porušil slib, příchodu domů v jedenáct, věděl jsem, že se mi nic nestane. Dal jsem si rychlou sprchu. Lehl si do postele a přemýšlel. Jak jen se to mohlo takhle seběhnout. A proč, a jak? A co teď. Chodíme spolu? Nebo co? Nerozumím tomu, co bude zítra a další dny. Z přemýšlení nad tím, jak usnout, jsem usnul. Vzbudil jsem se kolem šesté. Venku troubilo auto. Dodávka. Babička našla lísteček na lednici. Věděla, že jí budou čekat. Odjeli a mně zůstal volný dům. Spal jsem do půl jedenácté. Na snídani jsem si dal kakao se suchou vánočkou. Ta lenost mi nedovolila jí namazat. Lehl jsem si venku za domem do trávy. Už by zase potřebovala posekat. Zavřel jsem oči a odpočíval, ač jsem právě vstal, únava byla silnější.
"Háááááá" vypísklo cosi, co na mě skočilo, div mi nezlomilo žebra.
"Karolínko!" chytil jsem holčičku a přitiskl jí k sobě.
"Už jste se dlouho neviděli," zasmál se známý hlas.
"Ahoj," usmíval jsem se jako dítě, kterému dali novou hračku. Sklonil se ke mně a políbil mě. Karolínka si toho buď nevšímala, nebo jí to bylo prostě jedno.
"Tak co, kam se vydáme?" zeptal jsem se.
"Já ci k vodě!" zubila se na mě maličká.
"A máš rukávky?" zeptal jsem se.
"Už dokonce nafouknuté," odpověděl za ní bratr.
Cesta k vodě uběhla rychle. Smáli jsme se, povídali si a upletli, no spíše zauzlili jsme Karolínce věneček z pampelišek. Hrála si na vílu a my byli skřítky. U rybníku, jsme vběhli naráz do vody. Bahno s pískem nám pohlcovalo nohy a Karolínka pískala a ječela, jak se jí to všechno líbí. Asi po pěti minutách začala drkotat zuby a pusu měla fialovou chladem. Vyškrábala se na břeh, kde se na bratrův rozkaz zabalila do ručníku. Z batůžku si vytáhla dvě panenky a hrála si. Byla od nás kousek.
"Nesmíme jí spustit z očí."
"Prosím tě. Ta je vychována k bojovému umění. Ta by i zloděje zabila," smál se Ondra. Jistě, že měl taky strach, ale věděl, že se jí nemá co stát.
"Pojď sem," začal ke mně plavat blíže. Až se úplně přiblížil.
"Včera to bylo…" nedokončil jsem větu. Zuby mi taky klepaly zimou. Voda byla ledová.
"Včerejšek nechejme tak," usmál se a nohy obtočil kolem mého těla pod vodou. Přitáhl se blíž. Políbil mě.
"Tohle jsem si vždycky přál vyzkoušet," zasmál jsem se. Zuby nám už drkotaly oběma. Brodili jsme se na břeh. Karoli byla zabalená v ručníku, zabraná do dialogu dvou bárbínek. Nevnímala okolí. Lehli jsme si každý z jedné strany kolem ní.
"Ale, ale. Co vy dva tady?" ozvalo se nám za zády. Oba jsme se najednou otočili. Známá parta. Díky bohu, že nepřišli o pár minut dříve.
"Vojto čáu, jsme se dlouho neviděli," zavolal Ondra dozadu.
"No tě pic. Co vy tu? Jdete dneska tančit?" zasmál se.
"Dneska?" vyhrkl jsem.
"No jasně. Zase tam jako vždy, tentokrát v country stylu"
"Myslím, že půjdeme, co?" usmál se na mě Ondra. Vojta rozložil deku vedle naší a dvě holky si k němu přisedly a začaly vážnou debatu o laku na vlasy.
"Dneska to bude taková více pánská jízda. Baby už jsou dotěrné, tak si dáme na chvíli pokoj," zasmál se Vojta.
"No, minule mi stačila jedna slečna. Pěkně mě dusila o zeď," zasmál jsem se. Ovšem Ondrův pohled, mě zmrazil.
"No dneska se jde už na devátou a od jedenácté se přesouváme."
"Kam?" zase jsem si seděl na vedení.
"No přece si nemyslíš, že ty baby necháme samotné celý večer," vysvětloval trpělivě Vojta.
"Aha…" zasmál jsem se.
Cesta domů byla klidná. Šli jsme všichni. Na nějaké loučení s Ondrou jsem mohl zapomenout. Před všemi, to asi nepůjde. I když, musím to s ním probrat, neměl jsem čas se ho zeptat. Na nic.
Babička už byla doma. Pověřila mě věšením prádla, krmením králíků a sekáním trávy. Práce jsem měl až do večera. V osm hodin jsem vylezl ze sprchy, s mokrou hlavou slezl dolů do kuchyně a umírající hladem, jsem se zakousl do kusu bábovky.
"Danku vezmi si talíř!" okřikla mě babička.
"Eh, ahoj" zazněl povědomý hlas. Otočil jsem se, pusa plná drobečku buchty. Tak prudce až kapičky vody z mokrých vlasů zanechaly mokrou stopu na stěně. Otevřená pusa, buchta v ní. Bez trička v trenkách.
"Teda sousede, ty se umíš předvést," zasmál se.
"Danku! Proboha, zavři aspoň tu pusu. Když už se neumíš ani obléct," pokárala mě babička.
"Huh, eh" začal jsem se dusit. Ti dva se dali do smíchu.
"Ještě se udusíš. Prosím tě běž se obléct!" zasmála se babička.
"Ondro pojď," mávnul jsem rukou, když jsem konečně dostal kus bábovky z krku. Vyběhli jsme schody a zavřeli se do pokoje. Opřel se o dveře a dal se do smíchu.
"Teda, až takovou přehlídku jsem nepotřeboval," chichotal se.
"Jasně, úplně jsem věděl, že tady budeš. Příště si na sebe navlíknu rolák a montérky a budeš spokojen?" dělal jsem uraženého. Cukaly mi koutky.
"Myslím, že takhle je to mnohem lepší," zabručel. Stále byl opřený o dveře. Přišel jsem k němu a rukou se o ně opřel, vedle jeho hlavy. Stále jsem byl jen v trenkách, tělo od kapiček vody, které mi padaly z vlasů.
"Není to všechno moc rychle?" zeptal jsem se. Otázka ho zarazila. Neodpověděl. Třísknul semnou o dveře, namáčknul se těsně na mě. Otevřenou pusou mi zlehka dýchal na obličej. Dostávalo mě to do kolen. Nejraději bych z něho strhnul všechno oblečení. Jak jen byl krásný.
"Rychle? Neřeš to. Užívej si to. Nebude to tak krásné vždy. Přeci jen, jsme dva kluci," usmál se na mě.
"Já jen, že nevím co venku?" zamračil jsem se.
"Venku? Myslíš před ostatníma? Myslím, že jim to může být jedno. Samozřejmě babičky a drbny z vesnice tady jsou a budou, ale děcka? To mi je jedno. Ať to klidně všichni vědí," mluvil vážně a vypadal dospěle.
"Asi jsem se právě zamiloval ještě víc. Počkej. Ať to klidně všichni vědí. Ale co mají vědět?" rýpnul jsem si.
"Hm, no asi to, že to tulení v noci, bude i dnes," přimáčknul se ke mně, nedal mi ani šanci se nadechnout. Nejraději bych zůstal doma a trávil večer jen s ním. Ale slíbili jsme, že přijdeme a tak jsme šli. Babička mi dala na cestu ještě dva kousky bábovky, prý abych neomdlel hladem, po tak náročném pracovním výkonu. Cesta do kulturáku byla krátká a už poněkud známá. Bylo světlo přeci jen devět hodin večer a léto. Požďuchovali jsme se, smáli se, občas se chytli za ruku. Pořád mi to připadalo jak nemožné. Ze dne na den. Ne. Nemožné.

"A koukejte, kdo jde," zvolal Vojta radostně.
"Už jste se nás nemohli dočkat co?" zasmál se Ondra.
"Kde jste se flákali vy dva?" zeptal se Martin, který si klepal na hodinky.
"Měl jsem hlad," dělal jsem uraženého. Dav se dal do smíchu. Sedli jsme si na sedačky. Byla to taková čajovno-klubovna. Donesli nám tři vodní dýmky a asi šest konviček s čajem. Bylo nás tam asi deset nebo dvanáct. Neznal jsem polovinu z nich. Bylo mi to vcelku jedno. Bavil jsem se s Ondrou, Vojtou Martinem a nějakým Honzou, kterého jsem si z dětství nemohl vybavit, ač on mě znal.
"Hoši je půl jedenácté. Nepůjdeme už?" zeptal se Vojta a típnul cigaretu do misky od čaje.
"Tak vyjdeme," usmál se Ondra a žduchnul mě, ať vstanu.
"Tak chlapci, připravte se na vůni přeslazených parfémů a chuť rtěnky v puse," rýpnul si jeden z kluků.
"Chm…" usmál jsem se. Pár kluků zpozornělo. Ondra se rozesmál.
Došli jsme na diskotéku. Všude samé holky v mini šatech. Podpatky a vůně přeslazeného parfému a cigaret. Lepily se na nás už ve dveřích a svůdný pohled mi připadal, jako pohled nejzoufalejších holek, které chtěly být znásilněny. A to ho po mně hodila každá druhá. Ondra se mě chytnul za konec košile, když jsme procházeli davem, asi se nechtěl ztratit. Vedl jsem ho jak za ocásek. Došli jsme dozadu k baru. Každý dostal pivo a panáka zelené. Nechtěl jsem se zřídit jako minule. Pivo mi postačilo jako dobrý společník. Kecali jsme u baru a parket se rozjížděl. Kolem půlnoci jsem už tančil v hloučku holek. Pár kluků se taky nechalo přinutit. Ondra stál a popíjel s nějakou bandou u baru. Nespouštěl jsem z něj oči. Slušelo mu to.
"Dáme cígo?" naklonil se ke mně Vojta.
"Co?" nerozuměl jsem.
"Pojď ven. Sedneme na chvíli do klidu," mávnul rukou na pokyn. Partička i s Ondrou se za námi táhla. Vyšli jsme zadním vchodem. Venku už byla černá noc. Světlo z lampy bylo chabé. Šlapali jsme si po nohách.
"Zašijeme se tady?" ukázal kamsi do tmy Martin.
"Sedneme a dáme cígo. Lepší než být v tom rachotu" odkýval Vojta. Nevěděl jsem, kam deme. Ale Ondra očividně jo. Nechal jsem se vést. Asi po pěti minutách chůze jsme došli do jakéhosi domu. Ne moc velký, zařízený z dob komunismu.
"Kde to sakra jsme?" zeptal jsem se.
"To je zašívárna, tady chodíme vždycky," odpověděla mi nějaká holka.
"Vlastně starý obecní úřad. Dneska to funguje jako klubovna skautů, Vojta je skaut, tak má klíče," dodal Ondra. Usmál se na mě. Mezitím jsme se usadili na polštářcích na zemi, v nějaké velké místnosti. Na zdech byly výtvory dětí a koberec byl značně barevný.
"Otevřete tam okno, nedá se tu dýchat," zavelel Martin a otvíral plechovku piva.
" Já mám nápad!" zajásala jedna z holek.
"To zas bude…" šklebili se kluci"
"Zahrajeme si flašku!" zajásala znova. Ozval se nesouhlasný nářek, ale přesto jsme začali hrát. Točilo se láhví koly. Na pravdu a na úkoly. Občas se někdo s někým líbal, strkal hlavu do koše, zkoušel si olíznout palec u nohy a podobně.
"Jé, tak co Danku. Pravda, nebo úkol?" zeptala se mě Monika, když hrdlo směřovalo na mě.
"Raději pravdu. Pro začátek" sklopil jsem hlavu.
"Takže Danku, hm. Jaký máš názor na gaye?" zeptala se. Všichni zmlkli. Museli slyšet, jak se ve mně hnuly všechny orgány. Co to je za otázku proboha?
"No, já proti nim nic nemám, spíše naopak. Přijdou mi fajn, lidi jako všichni," odpověděl jsem po dlouhém tichu.
"Aha…" spokojila se s odpovědí Monika a hrálo se dál. Cítil jsem, jak mě propaluje Ondrův pohled. Usmíval se na mě. Divím se, že to nikdo neviděl. Flaška padla zase na mě.
"Tak co ty ne-homofobe. Pravda nebo úkol?" zeptal se tentokrát Martin.
"Asi spíš úkol" sklopil jsem hlavu.
" Jo tak úkol. Tak to je jednoduchý. Vyber si kohokoliv z kluků a dej mu pusu. To zvládneš ne?" ušklíbl se. Cítil jsem srdce až v krku. Hlasitě jsem polknul.
"Když se nebude bránit, tak klidně," řekl jsem klidně. Ozvalo se hlasité ječení nadšených děvčat. Kluci se smáli. Ondra vytušil, co přijde.
"Tak jen do toho!" pobídnul mě kdosi. Zvedl jsem se z tureckého sedu. Seděl, no spíše krčil jsem se na kolenou a sbíral jsem odvahu.
"Když už mám někoho líbat. Tak ať je to aspoň z lásky," prudce jsem se naklonil k Ondrovi sedícímu vedle mě. Vykulil oči. Chytnul jsem ho za hlavu a přitáhl blíže. Dlouhý polibek mi byl opětován. Oběma rukama chytl mou hlavu a zavřel oči.

Nevím, co bylo slyšet víc. Jestli zděšení nebo jásot lidí kolem nás. Někteří se smáli, někteří znechucovali. Ovšem když jsme se od sebe odtrhli a já jsem si sedl zpátky na své místo s hrdým úsměvem, Martin vedle mě mi poplácal po zádech.
"Já jsem to věděla!" vypískla Zuzka.
"Mě to bylo taky jasný. Však jste furt spolu, jak klíšťata. A u té vody, jak jste tam leželi…" nedokončil větu Vojta.
"Je to úžasný" radovala se Monika.
"No nevím, jestli úžasný, ale je to vaše věc. Takže nám to může být jedno", řekl vážně Vojtův soused a točil flaškou dál. Zbytek večera probíhal vcelku klidně. Flaška nás přestala bavit. Vrátili jsme se na diskotéku. Pár lidí z party se mě ještě zeptalo, jestli to jako fakt. Jistě, že. Proč by ne. Sám nemůžu věřit tomu, jak rychle jsem se s tím srovnal. S Ondrou jsem neměl šanci promluvit. Byl stále někým zaměstnán. Kolem půl druhé ráno jsem ho vytáhl ven z diskotéky a vláčel domů. Alkoholu měl v sobě dost. Smáli jsme se jak diví. Vodili se za ručičku. Ustlali jsme si u mě na posteli. Usnuli jsme tak jak jsme přišli. Ráno mě tak hrozně bolela hlava, že jsem nebyl schopný otevřít oči. Tmavovlasá hlava vedle mě spokojeně podřimovala. Znovu jsem usnul. Vzbudil mě až babiččin tichý smích. Stála ve dveřích s foťákem v ruce.
"Babi!" zařval jsem, až se Ondra prudce zvednul.
"Ale Danečku. To je tak pěkná fotka. Nebuď tak protivný!" smála se. Zavrtal jsem se zpátky do postele a na náznak provokace jsem Ondru přitulil k sobě. Ten byl značně zmatený a ještě spal, takže neprotestoval a přitulil se. Už jsem slyšel jen babiččin smích a klapnutí dveří.
"Zbláznil ses?" protřel si oči.
"Jak kdyby to nebylo jedno," mručel jsem protivně.
"Tvoje babička to ví!" protestoval.
"Jo, ví to dokonce déle než já, nemá cenu protestovat," přikryl jsem se až ke krku.
" Jsi blázen," ťuknul mi prstem do čela.
"Jsem blázen. Do tebe…" zašeptal jsem. Dál už nic neřekl. Z postele jsme se vyhrabali až kolem jedenácti hodin. Babička dole vařila oběd, a ač se mi s ní nechtělo vůbec mluvit. Ondra musel domů. Takže jsem se tomu nevyhnul.
"Babi, prosím tě," protíral jsem si oči.
"O co mě prosíš?" smála se.
"Neříkej to nikomu. Stačí, že to ví pár děcek ze včerejška"
"Ale prosím tě. Já jsem ráda, že si se konečně zamiloval. Můj Daneček je už velký. Paní Chloupková by to asi nerozdýchala, a tvoje maminka to taky těžce ponese. Necháme si to pro sebe jo?" mávala naběračkou na všechny strany.
"Štípni mě," mračil jsem se. Připadalo mi to nereálné. Chodím s klukem, moje babička je z toho nadšená, zatím mě nikdo nezmlátil a já tomu nevěřím.
"Danečku," usmála se a pohladila mě po vlasech.
"No?" slzy se mi draly do očí.
"Běž se umýt a obléct, za chvíli je oběd," políbila mě na čelo, měla co dělat, aby na něj dosáhla. Do schodů už jsem to nevydržel. Zavřel jsem za sebou dveře a sjel až na zem. Seděl jsem v tichém pláči. Nevím proč mě to tak dostalo. Asi je toho na mě moc a přitom se nic moc neděje. Dal jsem si sprchu. Seděl jsem tam, pod proudem vody, úplně zničený. Měl bych se radovat, že je všechno super a já tady brečím. Oběd jsem nevnímal. Hned po něm jsem se vrátil nahoru. Postel byla momentálně dobrým přítelem. Usnul jsem a probudilo mě lechtání na nose. Vyletěl jsem jako střela až jsem přistál na zemi. Smích, jak neobvyklé v téhle situaci. Na mojí posteli seděl Ondra.
"Už jsem se bál, že tě nevzbudím, Růženko," zasmál se.
"Víš, jak si mě vyděsil!" urazil jsem se.
"Co se děje? Tvoje babička byla u nás a ptala se, co ti je. Že prý si nějaký smutný," sednul si vedle mě na zem.
"Nic mi není," sklopil jsem hlavu mezi kolena a objal je rukama.
"To vidím!" chytil mě kolem ramen.
"Já nevím."
"Co se stalo? Je ti něco,?" přitáhnul si mě k sobě. Kapka mu přistála přímo na natažené noze. To už ho dostalo úplně. Prudce mi chytnul hlavu a koukal na mě. Bojoval jsem, ale nedal se odbýt.
"No ták proč pláčeš? Udělal ti snad někdo něco?" tisknul mě k sobě.
"Ne." odsekl jsem.
"Tak co se děje? Ještě ráno bylo všechno fajn."
"Já nevím, je to nějak moc rychle. Jsem tu pár dní a mám za sebou tolik věcí. A ty…" vzlykl jsem.
"Já co?"
"Ty a já."
"Ty a já?" pousmál se.
"Já nevím, nechápu to. Nevím, jak ke všemu došlo," utíral jsem si slzy.
"Cožpak musíme řešit, jak k čemu došlo? Není to jedno? Já jsem byl stejně zmatený jako ty, ale už plně vnímám," usmál se na mě.
"Jenže já nemůžu," dal jsem se znovu do pláče.
"Dany, no ták. Podívej se na mě," zvedl mi hlavu.
" Hm?" vzhlédl jsem k němu. Políbil mě. A pak mě k sobě tisknul, jako kdyby mě chtěl k sobě přilepit. Seděli jsme opření o postel dlouhou dobu. Ticho. Jen my dva a naše myšlenky.
"Jak ti mám říkat?" zeptal jsem se po dlouhém mlčení.
"Co je to za otázku?" nechápal.
"Víš, nevím jek tě oslovovat. A Ondro, mi přijde takové škaredé."
"Klidně mi říkej beruško, když ti to přijde pěknější," zasmál se a plácl mě do čela. Začal jsem se smát. A zároveň jsme se začali pošťuchovat, až jeden ležel na druhém a snažili jsme se přeprat. Jako malí…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama