Klepadlo - 4. část

30. ledna 2014 v 8:00 | Gurie |  Klepadlo
Poslední část bohužel, nebo možná bohudík :D - je nejdelší a je to patlanina, rotože to neumím ukončit -_-
Jinak, s Dermíškem chystáme novou skoro pravdivou povídku! Bude zde již brzy :)

"Dost!" smál se a snažil se mě od sebe odstrčit. Naše pohledy se v tu chvili sešly a tak jsme si koukali do očí, ruce od čokolády. Výraz obou se v momentu změnil, ze záchvatu smíchu, na vyděšený pohled. Naklonil se blíž, až byl ode mne opravdu kousek.
***
Zarazil se, až když viděl můj křečovitý výraz. Očí jsem měl pevně zavřené a snažil jsem se nemyslet na to, co se právě děje.
"Uklidni se. Dýchej zhluboka a otevři oči." snažil jsem se uklidnit, když jsem oči opravdu otevřel, Alan si mě prohlížel s velice nevinným úšklebkem a koutky cukajíc od smíchu se pomalu zvedaly.


"Ty jsi blázen." zasmál se, ale poznal jsem, že ho to taky trochu zarazilo. Vytáhl vlhčené ubrousky a dva mi podal. "Tak nějak jsem tušil, že se budou hodit." začal si utírat ruce. Moment na to začal vlak brzdit. "Jsme tady." vstal a vzal si batoh. Mlčky jsme procházeli nádražím.
"Aha a kde je ten magistrát?" zeptal jsem se, když jsme vyšli z obrovské budovy hlavního nádraží.
"Nevím, nikdy jsem tam nebyl." pohodil rukama a v tu chvili jsem mel chuť řvát. Táhne mě sem takovou dálku a pak ani neví, kam vlastně jdeme. Najednou zastavil nějakou paní a velice zdatně se ji zeptal. Ochotná babička odpověděla, že to musíme autobusem tam a tam, a pak tam dojdeme pěšky za par minut. Diky bohu, že autobusové nádraží bylo hned u toho vlakového. Nasedli jsme jako turisté z ciziny a deset minut jsem doufal, že se ještě někdy vrátíme tam, odkud jsme dnes přijeli. Vystoupili jsme uprostřed města, plného lidí.
"Tady to je!" ukázal jsem na starou historickou budovu.
"Tak jdeme." kývnul Alan. Přišli jsme k něčemu, co dokážu popsat jedině jako recepci. Poslali nás do prvního patra a tam jsme seděli na židlích, které jsou vždy v zasedacích místnostech.
"Vy jste Jakub Světluška?" podívala se na Alana starší žena.
"Alan Jungman." podal ji ruku a po té ukázal na mě.
"Já jsem Jakub Světlušek." postavil jsem se a podal ji ruku. Podívala se do papíru v druhe ruce a omluvila se za lehké zkomolení mého jména. Posadila nás k jejímu stolu a začala se vyptávat. Asi po hodině jsme zjistili, že člověk, kvůli kterého Alan volal, bude opravdu můj otec. Nevěděl jsem, jestli se mam radovat nebo brečet.
"Pánové, kontakt na něj vám dat můžu, ale je to už hodně dávno, co emigroval."
"Emigroval?" zakřičel jsem zděšeně.
"Je mi líto, ale už pět let je mimo zemi."
***
Byl jsem zničen, zklamán a cítil jsem se jako sirotek a jediný kdo mi momentálně zbyl, byl Alan. Matka pracující, aby nás uživila. Otec za oceánem a babička v domově. Měl jsem chuť brečet, když jsme nasedali do vlaku. Seděl jsem v kupé, než Alan naskládal batohy do horní přihrádky a slzy se mi kutálely po tvářích. Nic neřekl, když to viděl. Jen si přisedl ke mě a objal mě kolem ramen. Rozbrečel jsem se jak malý kluk. Utěšoval mě, ale nějak to nešlo. Vlak se rozjel a stále jsme seděli v těsně blízkosti. Objímal mě kolem ramen a hladil po ruce. Seděl jsem schouleny do jeho klína a přestával brečet. Zvedl jsem se a otřel jsem si slzy. Pořád lehce prsty přejížděl pres hřbet mé ruky, a když jsem se zcela uklidnil, prostě jsem propletl prsy s jeho a hlavu opřel o jeho rameno. Byl jsem tak rozrušený, že jsem sotva něco řešil. Celou cestu nepadlo ani slovo. Jen jsme tak seděli a drželi se. Když jsme vystoupili a šli do obchodu, konečně na mě promluvil.
"Uvaříme si něco, máš rád." usmál se.
"Hm, tak jo. Palačinky s nuttelou."

Jestli je něco lepšího, na zrušení špatně nálady, než vařit z těsta, které máte absolutně všude, tak už jen jedině kluk, který to vaří s vámi. Nechápu, jak se mu povedlo mě rozesmát, ale očividně to nechápal taky. Dva talíře palačinek, kuchyň jak po výbuchu a mamka nikde.
Seděli jsme u televize a usínal jsem. Opřený o jeho rameno, jsem se vzbudil, okolo půl sedmé večer. Spal taky. Máma ještě nebyla doma, díky bohu. Přikryl jsem ho a začal jsem uklízet kuchyň. Máma mi napsala, že přijde, až kolem půlnoci. Když jsem se vrátil do obýváku, Alan už tam nebyl. Vešel jsem do koupelny, ovšem to překvapení, mě zase vrátilo zpátky za dveře. Stal tam, nahý s ručníkem kolem ramen. Uklidnil jsem se, a když vyšel ven, rychle jsem se zavřel do koupelny, abych se vyhnul jeho pohledu.
Už spal, tise jen si zalezl pod peřinu na moji stranu postele. Otočil jsem se k němu zády a snažil se usnout. Tak po deseti minutách se postel pohnula. Dál zase ticho. Otočil jsem se na druhou stranu, ležel ke mě zády, ale byl blíže. Přisunul jsem se k němu. Prsty jsem mu přejížděl lehce po rameni, a pak jsem se přitulil. Objal jsem ho rukou kolem pasu zezadu a hlavu jsem zabořil do jeho vlasů. Cítil jsem, jak mu bije srdce. Chytil mou ruku na jeho břiše a propletl prsty s těmi mými. Ani nevím, jak jsme usnuli, ale když jsem se vzbudil, bylo půl dvanácte a Alan spal. Odsunul jsem se, aby máma neviděla něco, co vidět nechce. Ráno jsem se vzbudil s hlavou na jeho hrudníku. Slunce už svítilo a vzhledem k tomu, že byla sobota, máma byla doma. Vlezl jsem do její ložnice. Spala. Uvařil jsem kávu a namazal rohlíky s nuttelou. První se připlazila máma.
"Dobré ráno zlatíčko." pohladila mě po vlasech. "Vzhledem k tomu, že jsem se vám celý ten týden nevěnovala, dneska vás vezmu do Prahy."
"Vážně?" hleděl jsem na ní, měla dobrou náladu. Samozřejmě, že nevěděla nic o našem včerejším výletu, asi by nás zabila.
"Vážně tě vezmu na nákupy, před tím, než tě pošlu do školy. Vypadáš jak vandrák." zamračila se a kousla si do rohlíku.
"Na zdejším gymplu po tobě holky pojednou." ozval se hlas za mnou. Ospalec vstal a hned jak se objevil, musel jsem se hlídat, jestli moc nečervenám.
"Haha." zasmál jsem se ironický a dělal jsem uraženého.
"Uvidíš, že to bude super den." usmála se máma a nalila si kafe. Hned po snídani jsme vyjeli. Hodina a půl cesty do centra. Nebylo to moc, ale máma za volantem a já s Alanem vzadu. Poslouchali jsme hudbu, zpívali si a měl jsem pocit, že jsme se sblížili všichni tři. Vystoupili jsme a vzhledem k tomu, že bylo kolem oběda a celou cestu jsme nic nejedli, vlezli jsme do první hospody. Alan si sedl vedle mě a máma naproti nám. Povídali jsme si, připravoval mě na školu, i když on bude maturovat jinde, školy jsou prý blízko sebe a ráno budeme jezdit tím strašným vlakem spolu. Docela jsem se těšil. Asi jsem byl ve špatném psychickém stavu, což znamená, že hned jak se dostanu zpátky do normálu, Alana už nebudu potřebovat.
Seděli jsme a asi v polovině hlavního chodu, jsem cítil jeho ruku na mém stehně. Cuknul jsem sebou, ale dál jsem se snažil ignorovat, co dělá. Máma si ničeho nevšimla, a on dále ani nic nezkoušel. Nechtěl jsem, ať se ke mně takhle choval, ale na druhou stranu jsem měl chuť po něm vyjet.
Nákupy začaly a už po dvou hodinách, jsem měl dost. Boty, svetry, bunda, trička. Zastávka na kafe a kolem páté večer jsem odmítal dále procházet město. Tašky jsme naházeli do auta a máma nás táhla k nějaké fontáně. Překvapení jak se patří. Venkovní koncert u fontány uprostřed Prahy. Stal jsem a zíral. Máma si užívala hudbu a Alan se tak podivně usmíval, jak kdyby věděl, že je tohle dneska v plánu. Okolí fontány se zaplnilo a dav sílil. Mamka se prorvala dopředu, aby si to všechno vyfotila a hned co se ztratila mezi lidmi, Alan se přiblížil. Měl jsem ruce v kapsách, ale když mě lehce pohladil, došlo mi, o co mu jde. V té pěkné atmosféře jsem to nechtěl kazit. Propletli jsme prsty a stáli jsme tak, dokud se neobjevila hlava podobna mé mamce. Rychle se odtáhl, ale pak vytáhnul mobil. Zapnul foťák a namířil ho na nás dva. Přiblížil jsem se a usmál se. Naše první společná fotka.

***
"Kluci, jsme doma." ozval se hlas mé matky. Vytáhnul jsem sluchátka, ve kterých už hudba davno nehrála, z uší a rýpnul jsem do Alana. Ten se jen zavrtěl opřený o dveře auta a spal dál. Auto zastavilo.
"Já ho vzbudím, nechej nám otevřeno." řekl jsem.
"Musím na záchod." vyběhla máma ven z auta a slyšel jsem, jak otevřela dveře. Pohladil jsem ho a vyndal jsem mu sluchátka z uší. Spal jak dudek a musel jsem se usmát. Vzal jsem jeho telefon, že ho vyfotím, ale jakmile jsem jej odemknul, zůstal jsem zírat. Na tapetě měl naší společnou fotku. Hleděl jsem na to, dokud se displej nezhasl.
"Vadí ti to?" promluvil najednou.
"Já nevím." položil jsem mobil. Sotva jsem ho v té tmě, která najednou v aute nastala, viděl.
"Nemůžu se tomu ubránit. Omlouvám se, ale prostě to nejde. Nechapu jak k tomu došlo, ale..." nenechal jsem ho domluvit. Zvedl jsem oči a v polovině věty jsem se prudce naklonil. Přestal dýchat a vykulil oči. Naše rty se potkaly v letmém polibku. Odtáhl jsem se, a když jsem si uvědomil, co se právě stalo, otevřel jsem dveře a chtěl jsem z auta utéct. Zachytil mě za ruku a vtáhnul zpátky do auta.
"Promiň." nevzchopil jsem se na nic víc. Jen se usmál a rukou mi vjel do vlasů.
"Kluci, pojďte dovnitř." zakřičela máma od dveří.
Seděl jsem na své straně postele a hleděl do prázdna. Alan vylezl z koupelny a zalezl pod peřinu. Ve sprše jsem brečel. Snad půl hodiny jsem tam seděl a brečel. Bylo mi z toho tak nějak těžko. Když jsem se vrátil do pokoje, už spal. Lehl jsem si a chtěl jsem co nejdříve usnout. Po pěti minutách mě pohladil po vlasech. Dal jsem se do absolutně zoufalého breku. Na nic se neptal jen mě utěšoval -zase.
"Brečíš častěji, než se směješ."
"Mám důvody." vzlykl jsem a schoulil jsem se mu do klína.
"Nějak to půjde." snažil se mě uklidnit.
"Jo a jak?!" zakřičel jsem. "Jak se mám odmilovat. Znám tě sotva týden, takhle pořádně a jo, jsem do tebe zamilovaný." ztišil jsem se, nerad bych, aby to slyšela máma. Chvili na mě hleděl pohledem zmateného komára, a pak promluvil.
"Cože?" zakroutil hlavou.
"Ty to nevidíš?!" uklidnil jsem se a prestal jsem brečet.
"Já myslel, že jen já. A ne i ty, a že. Ne. A..." brebentil nesmysly. Najednou zvedl hlavu a dlouze se na mě zadíval.
"Tak už nečekej." zašeptal jsem. Poslechl - chytil mě za zátylek a přitiskl se ke mně. Byla to nejhezčí a nejprocítěnější pusa, kterou jsem kdy zažil. Přiblížil jsem se k němu a v té těžké pokroucené pozici, sedíc na posteli jsem mu obtočil ruce kolem krku. Nadzvednul mě a přitáhnul k sobě. Najednou jsem na něm skoro ležel. Odtrhl jsem se, abych se zorientoval.
"Prostě se jen přitul a mlč." sklopil oči.
V tu noc se stalo jediné - zamiloval jsem se ještě více.
***

Ráno jsem se vzbudil v rozpačité náladě. Nevěděl jsem, co se teď bude dít. Alan spal a máma určitě taky. Přitulil jsem se k němu blíž a spal dál.
"Kluci vyperu vám prádlo, už jste vzhůru?" vletěla do pokoje takovou rychlostí, že jsem se nestihl vzpamatovat. "Kubi..." zarazila se při pohledu na postel. Rychle jsem vyběhl pryč. Viděla více, než měla a bylo pozdě. Zavřel jsem se v koupelně a čekal. Dlouho se nic nedělo, jen jsem slyšel dva hlasy, jak po sobe ječí.
"Jakube vylez." ozvalo se zaklepání. Zvažoval jsem a potom jsem vylezl ze dveří. "Tohle nehodlám tolerovat!" zakřičela. "Alan si okamžitě sbalí věci a odjede pryč." zuřila a mně se lily slzy do očí. Bezmocně jsem se klepal a snažil se uklidnit.
"Mami..." chtěl jsem začít, ale marně.
"Žádný mami! Už jednou se naše rodina totálně zhroutila..."
"Nechci dopadnout jako on." zakřičel jsem. Alan zíral a matka se tvářila nechápavě. "Nechci umřít jako starý nešťastný dědek, který se cely život schovával. Chápu, že to všem tenkrát hodně ublížilo, ale on za to nemohl stejně jako já. Přišel na to pozdě a chtěl to tajit, aby nerozbil rodinu. A já.." odmlčel jsem se.
"A ty?" zeptal se Alan.
"Já už to vím teď. Jsem gay stejně jako byl můj děda. A nechci si zničit život a proto si ho hodlám užít. S tímhle klukem." ukázal jsem na Alana a začal jsem znovu brečet.
Jestli tohle není šťastný konec, tak je to každopádně pěkný začátek.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pilína xD Pilína xD | Web | 18. května 2015 v 1:12 | Reagovat

Wow! o.O čtyři díly jsem nechápala a pak najednou jedna věta a všechno dává smysl, za mě teda rozhodně palec nahoru!^^ Je to zvláštní, mám ráda povídky, ve kterých je jasno, které si hrají s detaily a tvá povídka byla neuvěřitelným způsobem strohá až syrová, ale zanechala ve mě dojem a fakt mě zaujala!^^
Skvělá práce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama