Klepadlo - 3. část

27. ledna 2014 v 8:00 | Gurie |  Klepadlo
Celou cestu mi vrtalo hlavou, jak je možné to, co se se mnou děje. Koukal jsem na něj a od prvního dne jsem změnil názor o celou zeměkouli. Smáli jsme se v ranním slunci a popostrkovali. I on si všimnul mé změny a oplácel mi to úsměvem, který se ani trochu nepodobal tomu, co mě děsilo po příjezdu. Bledá tvář olemována krátkými vlasy. Byl tak bledý, až mu šly vidět žíly pres tenkou kůži. Asi byl takový vždycky, jen jsem to nikdy neviděl. Při našem posledním setkání, před třemi roky, jsem se na nej ani nepodíval. Vlastně on za nic nemohl, někdy by se na tu tenkrát tak hrůznou pravdu přišlo. Vinil jsem jej, za ztrátu otce, kterého on také nikdy neměl. O to vice ho to mrzelo.


"Za chvíli tam budeme." ukázal na cestičku z lesa.
Moje hlava šrotovala na plne obrátky, nechtěl jsem ani vědět, kde můj otec je. Byl jsem celou tu dobu tak naštvaný, že jsem ho úplně odehnal od sebe. Utekl a já se mu dnes už ani nedivím. Treba je mu lépe, než s jeho synem, který pomalu zapomíná, jak vůbec vypadal.
Ani jsem si nevšiml, že jsme došli k obchodu. Malá sámoška uprostřed vesničky. Naházeli jsme do košíku všechno, co se dalo jíst a vydali jsme se zpátky.
Možná, kdyby děda řekl pravdu drive, než na ni někdo přijde, dopadla by naše rodina úplně jinak. To už se dnes ovsem nedozvím. Děd je pár čísel pod zemí, otec za horami a matka utopená v depresích. Babička, jakožto člověk, který se rozhodl nevěnovat se už nikomu z blízkých, byla někde ve městě, v domově, kde pomáhala starším. Nikdo jiný, než Alan, tady pro mě teď nebyl.
Začali jsme vařit oběd, nějak jsem neměl umluvenou náladu a byl jsem rad, že to chápe. Motali jsme se v kuchyni a jeden po druhem stále pořvával.
"Proč nejsi ve škole?" došlo mi, že se místo studia věnuje mně.
"Věnuju se tobě a to je srovnatelné s výcvikovým táborem." zasmál se ironický.
"Paprikáš není přeci tak těžký, aby to dva výrostci nezvládli." listoval jsem kuchařkou.
"Ukaž, odstrčil mě a chytil mou ruku, aby mohl otočit list." vyrazilo mi to dech. Nějak jsem se zasekl, vytrhl a odběhl pryč. Asi pochopil, co se děje a nechal mě být. Jestli to měl podobně jako já, potěš Pánbůh.
***
"Kde jsou moje zlatíčka?" vletěla konečně do dveří máma. Seděl jsem u televize a cpal se sušenkami z obchodu.
"Zlatíčko je nahoře a učí se." zavolal jsem na ní. Radostně výskala při objevu hrnce plného omáčky, která se dala nazvat poživatelnou.
"Vy jste šikovní kluci, to aby tady s námi Alan zůstal napořád." radovala se. Najednou jsem se zasekl - zase.
"Počkat. Kam půjde? Já nechci, aby chodil, nechci tady zůstat sám." vystřelil jsem z gauče a mával rukama.
"Nikam nejdu." ozval se za zády tichý smích. Podíval jsem se na mamu a ta se mračila.
"Bojím se tady. Je to tu děsivé." upřesnil jsem a vrazky z mračení se vytratily. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem řekl. Alan­…
Dobra nálada mě nadobro opustila, když jsem se musel osprchovat studenou vodou a dělit se o pokoj s člověkem, který mi absolutne lezl do hlavy. Ležel si tak spokojeně na tom gauči a podřimoval, zatímco já jsem se nemohl uvelebit. Když jsem po par hodinach usnul, s nadávkami jsem se zase probral.
"Co se zase děje, tady se člověk fakt nevyspí." protíral jsem si oči.
"Zkus si spát při sto osmdesáti pěti centimetrech na gauči, který je velikosti dvanáctileté holky." odseknul protivné a začal se sbírat ze země.
"Lehni si ke mě. Místa je tu dost." přikryl jsem se az ke krku a otočil se zády. Nějak jsem necekal, že se postel prohne a on se vedle mě opravdu objeví.
"Díky." zašeptal a dál bylo ticho. Dostal jsem na sebe takový vztek, že jsem nemohl zase usnout. Ovšem únava z nic nedělají po cely den, se projevila. Bezesná noc, dlouhý spánek a probuzení za světla - nezatáhl jsem závěsy, abych si užil východu slunce, ovšem slunce už do pokoje zářilo výrazným bílým světlem, které se odráželo od bílého povlečení. Protřel jsem si oči a uvědomil jsem si, kdo vedle mě leží. Probral mě pohled na něj. Byl tak nějak - hezký. Musím pod ledovou sprchu! Začínám z přítomnosti jen jednoho člověka šílet. Vstal jsem, ale zachytil mě za ruku.
"Dobré ráno." usmál se a povolil stisk. "Snad nebudeš vstávat tak brzo."
"Dobrý. Já jsem chtěl do sprchy." vykoktal jsem.
"Příště to zkus bez těch rozpaků." zasmál se a otočil se. Zamířil jsem do sprchy. Nechápal jsem, jak to mam ve zvyku. "Bez rozpaků?" opravdu?
"Jakube! Nechci prudit, ale močák nemam bezedný." ozvalo se za dveřmi. Vyšel jsem s ručníkem kolem pasu. Prohlídl si mě a vletěl do koupelny. Nějak jsem se necítil svůj. Stále jsme po sobě od včerejšího večera pokukovali a mě to přivádělo k šílenství. Nemohl jsem ani pomyslet na to, že jsem s nim sdílel lůžko, natož to, že po mě teď kouká.
"Uhm, nechceš se obléct?" vyšel z koupelny a právě jsem měl v úmyslu udělat to.
"Příště čůrej z okna, když si tak chytrý."
"Co si dáš na snídani princezno." pronesl ještě ironičtěji, než já před chvílí.

Stereotypní dny začaly. Snídaně, nic nedělají, obchod, nic nedělání, večeře a spánek. Ten byl z celého dne nejzajímavější. Čas od času se přiblížil více, než bylo zdrávo a já jsem sotva spal. V pátek ráno se stalo konečně neco nového. Přišel dopis z magistrátu, že máme přijet kvůli otce, a tak jsme hned vyjeli. Alan měl sice řidičák, ale auto k mání nebylo. Cesta vlakem se zdála přijatelnější, než autobusem. Čtyři kilometry pěšky na nádraží a pak hodinu šíleným vlakem, který vypadal jak z dob pravěkých. Sedadla sotva držela pohromadě a záchod byl v takovém stavu, že jsem se rozhodl to vydržet.
"Už par dní se tě chci na něco zeptat." spustil.
"Tak se ptej." uchechtl jsem se.
"No, máš holku?" sotva to vyslovil, úsměv mi zmizel. Nechtěl jsem dopadnout jako další vyděděnec rodiny, a tak jsem se chvili zamýšlel nad odpovědi. Lhát se mi nechtělo.
"Ne." odsekl jsem. Stačil jsem zpozorovat jeho cuknuti v koutcích a lehké zčervenání. "A ty?" zeptal jsem se.
"Jednu jsem měl, asi v sedmé třídě." zasmál se a mně to nahánělo hrůzu. Neměl jsem slov, a tak jsem mlčel. "Holky mě neberou." usmál se po chvíli a já jsem už opravdu dostal strach.
"Většinou nemají mozek, ale přeci jen, sex je potřeba." tvářil jsem se vážně.
"Určitě?" zasmál se. "Nevěřím ti, že jsi s někým spal. I když je ti šestnáct."
"To jsem neřekl. Jen vím, že sex je potřeba." snažil jsem se nějak vykroutit.
"Dej si čokoládu, potřebuješ se uklidnit. Vypadáš jak rajče." smál se mému výrazu a lámal tabulku čokolády.
"Uhm." odkašlal jsem si a zčervenal jsem ještě více.
"Líbal ses vůbec s někým?" pronesl ironicky. Na jeho poznámku jsem reagoval uražením. "Ale no tak." zasmál se a sedl si vedle mě. Začal mi cpát čokoládu do pusy a strašně se smál. Po chvíli už jsme se smáli oba. Díky bohu že jsme měli kupé jen pro nás. Kdyby nás někdo viděl, asi by se mu to nelíbilo.
"Dost!" smál se a snažil se mě od sebe odstrčit. Naše pohledy se v tu chvili sešly a tak jsme si koukali do očí, ruce od čokolády. Výraz obou se v momentu změnil, ze záchvatu smíchu, na vyděšený pohled. Naklonil se blíž, až byl ode mne opravdu kousek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama