Klepadlo - 2. část

23. ledna 2014 v 8:00 | Gurie |  Klepadlo
Minule jsme zapomněla zmínit, že povídka bude v celku dlouhá a závěr bude navazovat na nedořešený začátek. Tudíž by to mělo být napínavé.
Znovu omluvte chyby :) .
- Shouen ai
Anime: žádné
Vzbudil jsem se v hromadě krabic. Na staré lednici byl nalepený lísteček, Mamka v práci a já sám doma uprostřed lesa. Nějaký instinkt mi říkal, že přijde zaklepání. A přišlo. Klepadlo třikrát dutě bouchlo do dveří.
"Dobré ráno růženko." Pronesl tak arogantně, až mě to probralo.
"Hmm." Zabručel jsem a na patě otáčejíc jsem se dobelhal do kuchyně. Suchý rohlík a čaj. Ten blbec mi zkazil celý den, a to je teprve ráno.
"Mohli mi aspoň říct, že sousedy máme." zabručel jsem.


"Ne tak úplně, bydlím tam sám." odvětil a přisedl si ke snídani.
"Nějak jsem čekal, že ten posvátný klid něco naruší." utrousil jsem a zakousl se do rohlíku.
"Jsem tady, abych ti řekl par věci. A než dožvýkáš, dovol, abych začal. Před sedmi lety se stalo něco, co změnilo naše životy k nepoznání. A je mi to lito ze to dopadlo naší hádkou, chci všechno vysvětlit." položil na stůl krabičku a pokračoval. "Tohle je všechno, co zůstalo z té nehody. Jsou to kousky zapadající do těch tvých." otevřel a já jsem si začal prohlížet zničující fotky ze života mého dědy, který Chudák zemřel v blázinci. Alan tenkrát fotky našel v garáži a jako dítě toužící po vědomostech, je ukázal babičce. Ta se nervově zhroutila, v šedesáti pěti letech se rozvedli. Otce jsem od té doby neviděl a matka se nervově hroutí každou půl hodinu. Tenkrát to ani Alen nachapal. Mě nedocházelo vůbec nic. Až postupem času, když jsme se odstěhovali, mi začalo všechno padat pod ruce a já chápal, co tenkrát ten prevít provedl. Alanovi bych to neměl mít za zlé, byl dítě a stejně jako já, tomu nerozuměl. Ale musel jsem ho nesnášet už jen kvůli toho, že jeho nevědomý čin, mi vzal otce.
"Už chápeš, co se teď bude dít?" zeptal se po chvíli, co jsem přemýšlel.
"Ne." zvedl jsem oči od fotografii zachycujicoch mého dědu s pádlem v ruce, jak stoji na břehu potoka.
"Chci se omluvit a požádat tě o odpuštění, abychom mohli najít tvého otce." pronesl a nalil si džus.
"Beru to jako udobření na trvalo."
"Děkuju." poprvé za tu dobu se usmál. Upřímně šlo vidět, že je mu líp. "Teď už ale musím do školy. Ty půjdeš, až se zabydlíš. Netoulej se sám po lesích. Odpoledne ti ukážu par míst." oblekl si bundu a šel. Zůstal jsem sám na místě, na kterém bych být neměl. V lese.
Do oběda jsem mel vybaleno a uklizeno. Půlka domu hotova. Horká vana už byla taky za mnou a právě jsem do sebe cpal instantní polívku a čínské nudle. Kdosi zaklepal a bylo mi divné, že je tu máma tak brzo. Pak mi došlo, že to bude zase ten blbeček. Vstal jsem otevřít, ale vítr mě po otevření sejmul skoro k zemi a venku nindo nebyl. Prudce jsem zabouchnul a zamknul. Něco, co mě včera vyděsilo, se blíží. Cítil jsem to.
Mamka přišla kolem třetí odpoledne. Do té doby jsem seděl rozklepaný u televize. Teď bych tady měl docela rád i toho Alana. Bohužel jsem seděl sám.
"Ahoj zlatíčko, jaký jsi měl den?" hrábla mi do vlasů a vyložila tři tašky plné jídla.
"Bál jsem se" utrousil jsem. Zasmála se. "Necítím se tu dobře. Sám." pokračoval jsem.
"Alan se nabídnul, že se přestěhuje a budete spolu, dokud si nezvykneš." hned jak to dořekla, měl jsem chuť vraždit.
"Hmm." prohlásil jsem po chvíli odmlčení, nějak jsem tušil, že hned v noci na dveře znovu zaklepe můj strach a já se budu mít komu složit do náručí.
"Je to hodný kluk." usmála se a vyšla nahoru. Seděl jsem v pokoji a jako bych volal, ať přijde. Prudce jsem vstal z gauče a v tu ránu zaklepal.
"Připraven na procházku před večeři?" zářivě se usmíval a ten úsměv se mi vryl pod kůži. Už dlouho jsem neviděl nikoho tak nadšeného.
"Jak bylo ve škole?" vzal jsem si bundu a šli jsme. Vzhledem k tomu, že z lesa ven, to byly tři kilometry, dalo se jit jen mezi stromy. Nechapu jak tady mohli žít, tak opuštěné místo.
"Bal ses sám?" zasmál se a pleskl mě větví pres zadek.
"Jo." klesl jsem hlavou.
"Mužů se na něco zeptat?" zvážněl a dál jsme kráčeli lesem.
"Ptej." nahodil jsem úsměv.
"Souhlasíš, abych u vás bydlel?" zastavil se a čekal na odpověď.
"Pokud se u mě na gauči vyspíš, tak klidně." odpovědi se něj usmál a začal mi vyprávět něco o městě. Po hodině chození jen tak po věnu, když se začalo stmívat, jsme šli pro Alanovy věci, aby se rovnou ubytoval. Ta chatrč, ve které bydlel, mě děsila. Bouda a světlo, jedna místnost s lůžkem a sprcha, na nic jsem se neptal, hodil si tašku pres rameno a šli jsme domů. K nám domů.

Máma udělala na večeři špagety a kupodivu jsme se hodne nasmáli. Odešla brzo spát, aby šla ráno bez problémů do práce. Uklidili jsme, umyli jsme se a já v posteli, on na gauči jsme usnuli. Tedy on usnul, já jsem přemýšlel, kde najdu svého otce. Nejspíše už nikde. Je to pěkná doba. S dlouhým protažením zívnul, a když se snažil zpátky zachumlat do peřiny na úzkém gauči, divil jsem se, že nespadnul. Probudil jsem se ve zvláštní náladě, která připomínala ukrutný hlad. Dvě hodiny ráno. Sešel jsem dolu a nalil si do skleničky mléko, ke kterému jsem vyhrabal krabici sušenek. Seděl jsem v šeru lampičky na kuchyňské desce a přemýšlel, o všem, co se stalo. Najednou někdo tichounce zaklepal. V tichu místnosti se to zdálo jako náramný hluk. Nehýbal jsem se. Zaklepání zesílilo a to už jsem Vyskočil z linky na nohy a běžel jsem nahoru. Probudil jsem tvrdě spícího Alana, který když slyšel, co se děje jen vykulil oči a oblekl si tričko. Došli jsme do chodby ke dveřím a po chvilce ticha se klepání ozvalo zase. Odstoupil jsem a Alan otočil klíčem v zámku a pomalu začal otevírat. Náraz studeného větru smíšeného s listím. Prudce zavřel dveře.
"To klepadlo mě děsí, klepe si samo ve větru, jak se mu zachce." zamračil se a zamknul dveře.
"Díky." Poděkoval jsem a byl jsem opravdu vděčný, že se tady v lesích po nocích nic neprohání.
"Pojď si lehnout." zívnul a usmál se. Najednou mi s ním bylo dobře. Moji vnitřní prázdnotu, kterou působil rozpad rodiny a rozklad mé matky, něco zaplnilo. Usmál jsem se na oplatku, a když jsem ulehal zpátky pod ještě teplou peřinu, přemýšlel jsem, zda ho nepřemístím k sobe na letiště, místo toho starého gauče. Nakonec jsem se vzpamatoval a spal. Ráno už v pokoji nebyl. Ale nebyl ani ve škole. Když jsem sešel kolem deváté dolu do kuchyně, seděl tam nad knihou a lžičkou prudce kroužil v hrnku s kávou.
"Dobré ráno." usmál se až příliš dokonale. Kývnul jsem na pozdrav a rozespale jsem se přidal k naší hostině, v podobě kávy a kusu mandarinky. "Musíme vyrazit do obchodu." zvedl zase oči od knihy a usrkl si kávy. Nějak se mi ten pohled nelíbil. Nebo spíše líbil - až moc.
"Obleču se a vyrážíme."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dermišek Dermišek | 24. ledna 2014 v 19:35 | Reagovat

:333333, takové krátké -_-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama