Klepadlo - 1. část

19. ledna 2014 v 21:28 | Gurie |  Klepadlo
Psáno na mobilu, tak omluvte případné chyby. :)

Byl jsem smířený se svým osudem. Jediné co mi zanechal, byla krabice fotek a dopisů. Vlastní matka mě nutí do života, který jsem si sám nevybral a který se mi ani trochu nelíbí.
"Jakube! Pojď pro zbytek těch krabic." Zavolala na mě z toho temného lesa, kterému se teď mělo říkat domov. Kdo si v šestnácti přeje vypadnout od všeho, co kdy znal? No já opravdu ne, ještě mezi lišky a srnky.
"Dobře…" zabručel jsem si pro sebe a pomalu otevřel dveře dodávky. Vytáhnul jsem z kapsy mobil, ale k nemilému překvapení tady signál nebyl. Vlastně to nebylo ani tak překvapující. Mě už vlastně nemělo překvapit nic. Chytil jsem první krabici a rozhlédl se okolo. Obrovský dům, uprostřed ničeho. Stromy, stromy a potok. Podzimní vítr a hřejivé slunce a zase stromy. Aspoň ten dům by mohl být pěkný.


"Neflákej se ksakru! Začne padat rosa a všechno to navlhne!" zakřičela po mě matka. Sama byla psychicky rozrušená a nesvá. Naházel jsem krabice rychle do domu a rozhodl jsem se porozhlédnout kolem. Věděl jsem, že mě čeká nepěkné posezení v našem malém rodinném kruhu, který se zúžil už jen na dva členy, ale musel jsem si to nějak oddálit.
Netušil jsem, kam mám šlápnout. Na jedné straně řeka, na druhé jen nekonečný les. Vzhledem k tomu, že zde žádný most nebyl, vydal jsem se do lesa. Pro jistotu jsem si značkoval stromy křídou - nerad bych se ztratil hned první den. Všechno se zdálo stejné, ale i přesto něco pořád upoutávalo mou pozornost více a více. Ticho a klid. Nebyl jsem zvyklý na něco takového. Naposled jsem byl v lese před deseti lety, s dědou na houbách. Připadalo mi to, jako neuvěřitelný zvuk, kterého jsem se nemohl nabažit. Stále více mě upoutával a žadonil, abych se do něj ponořil více a více. Najednou mě z mého soustředění něco vyrušilo. V kapse mi zabrněl mobil. Dobrou zprávou bylo, že je zde signál, tou špatnou, že mi napsala moje bývalá. Nejotravnější věci na světě, jsou holky. Ne že bych měl hodně zkušeností, jedna mi stačila.
Mobil jsem strčil zpátky do kapsy a snažil se soustředit znovu na ono krásné ticho. Stačila chvilka a už jsem seděl na pařezu a zhluboka dýchat ten čistý vzduch, který mi ve městě tolik chyběl. Za tu dobu, co jsem tam jen tak seděl a koukal do barev podzimu, jsem si uvědomil, že to nebude až tak špatné. Přeci jen si odpočinu a mám konečně kam utéct od toho šílenství, jménem má matka.
Zapraskaly větvě. Prudce jsem vstal a rozhlížel se kolem sebe. Nikde nic nebylo, jen zase to hlasité ticho a listí. Vyděsil jsem se a rychlým krokem doběhl do domu. Zabouchl jsem za sebou dveře a zhluboka vydechoval.
"Stalo se něco? Že sotva dýcháš." Prohlížela si mě od hlavy až k patě matka.
"Jen mě to tu trochu děsí." Prohrábl jsem si vlasy a popadl krabici s mými věcmi. Svůj pokoj jsem našel hned, zapadl jsem do starého gauče, který nám tady naše hodná teta nechala. Všiml jsem si, že z okna je dokonalý výhled na řeku a prostor za ní. Chvíli jsem koukal do šera, které mě děsilo, jako všechno tady. Staré špinavé a zničené. Nic více jsme s mámou neměli. Neměl jsem kamarády, zázemí, domov, otce a už téměř ani matku. Pokoj mě pohlcoval do sebe a pohled z okna mi naháněl strach. Přesto jsem se díval. Bylo ticho, mamka nejspíše přestala uklízet a sedla si se sklenkou vína, tak jak to měla ve zvyku. Zvedl se vítr, který rozvířil listí, a stromy zašuměly. Otevřel jsem okno, aby zatuchlý pokoj nasál čerstvý vzduch, ale v tu ránu se vítr zved ještě více a kdosi mi proběhl pod okny. Vyděsilo mě to. Nikdo v okolí nebydlel. Osoba proběhla zpátky a zastavila se pod mými okny. Vzhlédl nahoru a ten obličej se mi zaryl tak hluboko do duše, že jsem musel udělat dva kroky zpět, čímž jsem zapadl do gauče a zhluboka oddychoval. Zazvonil domovní zvonek. Seběhl jsem schody a uviděl mojí matku s výrazným úsměvem na tváři, jak si potřásá rukou s klukem, starým asi jako já.
"Jakube, pojď se seznámit." Pobídla mě a okamžitě jsem pochopil, kdo to je.
"Ahoj Kubo." Podal mi bílou ruku.
"Ahoj, Alane." Stěží jsem se přemluvil, abych mu ruku podal. Dotek byl chladný a já jsem byl stále vyděšený.
"Tak kluci, dáte si večeři? Máme mraženou pizzu."
"Jo mami, dáme si večeři. Oba." Zdůraznil jsem poslední slovo, aby pochopil, že kamarádi nebudeme. Mamka odešla do kuchyně a my dva jsme zůstali stát naproti sobě, uprostřed místnosti, která by měla být označená, jako obývák.
"Je to dávno. Chci se usmířit." Spustil pološeptem.
"Nehodlám se usmiřovat s člověkem, který mi způsobil tohle." Rozmáchl jsem rukama do prázdna.
"Byli jsme děti! Nemůžeš mě nenávidět do smrti, jsem jediný, kdo s tebou teď bude trávit čas."
"Nezájem. Nesnáším tě, nehlásím se k tobě. A pro příště mě neděs. Vypadáš jak mrtvola." Sedl jsem si na gauč a nevnímal jej.
"Omlouvám se." Ozvalo se po chvíli. Vypěnil jsem, vyskočil jsem z gauče a chytil ho pod krkem a namáčknul na zeď.
"Sedm let? Je trochu pozdě se omlouvat." Zuřil jsem a stále jsem ho držel v sevření u zdi.
"Omlouvám se, že jsem se neomluvil dřív. Nemohl jsem tě najít, nemohl jsem ti nic říct. Byli jsme mladí…"
"Je mi jedno, kolik nám bylo. Je mi jedno, co mi chceš říct. Já už o tom nechci slyšet." Přidusil jsem ho, ale pohled do očí mi říkal, že mi chce opravdu něco říct. Povolil jsem stisk a on se sesunul na zem. "Rád bych ti rozbil držku, ale nemůžu."

Pizza byla překvapivě dobrá, i když rozhovor mé matky s ním, byl dost otravný. Odešel jsem do pokoje a seděl u okna, venku byla tma. Po půl hodině odcházel s baterkou podél řeky. Zastavil se pod mým oknem a zasvítil na mě. Kamenný výraz ve tváři, ale cítil jsem, že mi chce něco říct. Otočil jsem se ze světla pryč, a když jsem nahlédnul zpátky, venku byla už jen tma. Ten kluk mě děsil čím dál tím více. Už jen to, jak se změnil. Z veselého chlapečka se stal téměř chodící duch, který s pobledlou maskou, vraždil všechny okolo sebe.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 termithe termithe | 28. července 2015 v 7:38 | Reagovat

Óó tak to jsem zvědavá jak to bude dál~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama