Léto 2/4

30. prosince 2013 v 20:39 | Gurie |  Léto
Druhá část :)

K večeru jsem si zalezl do své komůrky nahoře v podkroví. Pokojík byl malý ale útulný. Po stranách byly dvě postele, mezi nimi okno. Výhled přímo pod kopec. Otevřel jsem kufr, kraťasy vyměnil za tepláky a vytáhl své zařízení, které by mělo umožnit připojení k internetu. Po chvíli jsem se do instalace zabral tak, že jsem úplně zapomněl, že má někdo přijít.
"Danku prosím tě, máš tady návštěvu. Tak nemontuj a pojď dolů," ozvala se babička. V mžiku jsem vyletěl, prohrábnul kudrnaté háro a sletěl ze schodu dolů.
"To je dost že jdeš ty techniku," rýpnul si soused.
"Tak kluci, tady máte sprej proti klíšťatům, jsou to potvory malé. Vraťte se do půlnoci."
"Paní Morousová, nemějte starost. Znám to tam jako své boty," usmál se Ondra.
"Já ani nevím, kam jdeme," zarazil jsem je ve veselém rozhovoru.
"No tak už běžte," pobídla se babička, zcela nadšena mi říct co se to tady děje. Chytl mě za rameno, vzal repelent a táhnul mě ven do lesa. Bylo šero, ještě se úplně nesetmělo. Táhnul mě lesem, až jsem se chvilkama bál.
"Tak jsme tady," objevili jsme se na paloučku.
"Aha…" stál jsem v šoku.
"Jestli o tomhle místě někomu řekneš, tvá babička tě vydědí," smál se.
"Já jen pořád nechápu, co tady budeme dělat?"
"To hned uvidíš" rozepnul batoh. Vytáhnul deku. Docela jsem se vyděsil. Vypadalo to jako piknik v noci. Deku rozložil na trávu doprostřed mýtinky. Vytáhnul dalekohled a nějaký kus papíru.
"Zbláznil ses?" zíral jsem na něj.
"Ne, jen je třeba, abych tě zasvětil do kouzel noční přírody," usmál se.
"Připadám si, jak ve špatným filmu,"
"Bože, prostě si sedni tady vedle mě a čekej na instrukce."
"No jo dobře," poslechl jsem. Za chvíli jsem viděl, jak bere dalekohled. A dívá se kamsi mezi stromy. Už byla docela tma. Nechápal jsem, co dělá.
"Koukni!" podal mi dalekohled. Dal jsem si ho k očím. Noční vidění! Není to takový ňouma jak vypadá.
"Drsné…"
"Drsné?" začal se smát.
"No…" sledoval jsem srnce mezi stromy. On se jenom smál. Srnec utekl. Chvíli jsme tam seděli a povídali si.
"Dneska je přesně den, abychom všechno viděli."
"Můžeš laskavě mluvit jako civilizovaný člověk. Chápu sotva každé páté slovo," mračil jsem se. Neodpověděl. Lehnul si na deku a koukal do nebe. Přidal jsem se. Neuvěřitelný pohled.
"Pane bože, tohle je…"
"Brutální?" dokončil větu za mě.
"Asi tak nějak," ležel jsem fascinovaně. Tolik hvězd na nočním nebi jsem jaktěživ neviděl.
"Tohle ve městě není co?" rýpnul do mě loktem. Ne jistě že to ve městě není. Množství světelného smogu to nedovolí.
"Kámo. Díky že si mě sem vzal. Tohle je fakt nářez."
"Naši otcové sem chodili, když jim bylo tolik co teď nám. A já jsem čekal, až přijedeš, abych se tady sám nebál."
"Tohle je fakt něco. Dítě z města jako já. Tohle neznám," otočil jsem na něj hlavu. Koukal na mě a usmíval se. Leželi jsme tam asi dvě hodiny. Smáli jsme se a povídali si. Sblížili jsme se dost.
"Je půl dvanácté. Tvoje babička se bude bát. Měli bychom jít," začal se zvedat.
"Dobře…" pomohl jsem mu složit deku. Do těla mi už značně vstupovala zima a tričko s krátkým rukávem nebylo nejlepším oděvem. Les jsme proběhli rychle. Asi oba trošku vystrašení. Babička už čekala před domem. Věděla, že přijdeme na čas.
"Tak co Ondro?"
"Přesně podle očekávání," zazubil se.
"To jsem ráda. Ale teď už oba spát. Je noc a v noci se spí. Ráno je další den," žduchala mě babička do dveří.
Nemohl jsem usnout, nevím, jestli to bylo postelí, nebo dnešním nočním zážitkem. Nebo taky novým sousedem. Musím uznat, že vyrost v muže. Vysoký pěkný. Musím spát…
Ráno mě babička budila kolem osmé, když se vrátila z obchodu. V pokoji byl hrozný nepořádek. V noci jsem se svlíkal poslepu a kufry jsem taky nevybalil.
"Dokud neuklidíš, nechoď na snídani," rozkázala mi babička. Tak jsem rychle všechno ustlal, uklidil oblečení do skříní, kufr kopnul pod postel a šel zkrotit řvoucí žaludek.
"Lívance Danečku. Máš je rád?"
"Babi, já mám hlad jak těhotná veverka. Dej mi cokoliv," protíral jsem si rozespalé oči.
"Dneska je ve vesnici tancovačka, půjdeš tam?"
"Jo, už mě ti vidláci pozvali. Určitě půjdu, rád se seznámím"
"To je dobře. Jen se moc neopíjejte. Nechci, aby tě ráno našli někde v příkopě," pokárala mě.
"Babi, já nepiju…" protočil jsem oči.
"No právě…"
Babička mě chtěla na dopoledne zaměstnat. Řekla, že na házení sena ještě nemám dost mozolů. Proto mě poslala nakrmit králíky a loupat brambory na oběd. Myslím, že až se vrátím domů, bude mě máma podezřívat, že nejsem její syn. Pracně a pečlivě jsem oloupal asi kilo brambor. Babička nade mnou mávala rukama. Ještě je nastrouhat a budou bramborové placky. Nečekal jsem, že dopoledne tak rychle uteče. Ve dvanáct už jsem se olizoval za ušima.
"Babi, nechybí ti tady někdy děda?"
"Chybí. Někdy v noci mluvím do nebe. Třeba mě slyší," utrhla další kus placku.
"Pamatuju, jak mě bral na hřiby," začali jsme vzpomínat. Babička si šla po obědě lehnout. Já jsem šel zapojovat internet. Povedlo se. Ovšem když jsem zapnul facebook, nic mě nečekalo. Jedno upozornění, že se někomu líbí moje fotka. Nic víc. Šlo vidět, jak moc mým kamarádíčkům chybím. Naštval jsem se, zavřel počítač a šel pracovat. Tráva se dá sekat vždy.
K večeru se k nám stavil Ondra. Přinesl babičce čerstvé mléko a mě přišel vyzvednout na tancovačku.
"Co si mám obléct?" přiletěl jsem z podkroví.
"Vidíš, co mám já?" ukázal na sebe. Měl rifle, obyčejné tričko ale slušelo mu to.
"Aha tak já se skočím obléct, hned jsem tady."
"Nezapomeň se navonět!" zavolala mi za zády babička a oba se dali do smíchu. Hodil jsem na sebe rifle, košili, tenisky a šel jsem se opravdu pečlivě navonět. Moje vlasy nepotřebovaly úpravy, kudrliny držely samy o sobě pěkný tvar. Za pět minut už jsme byli na cestě.
"Slyšíš to?" ukázal někam do šera.
"Slyším, vypadá to na pěknou party," zasmál jsem se. Došli jsme mlčky. Všichni, kdo mě neviděli u vody, mě vítali zde. Slyšel jsem, že jsem vyrost, že je ze mě chlap a dokonce mi nějaká holka řekla, že jsem roztomilý. Neřešil jsem to. Prostě jsem si šel dát pivo a kecat s klukama.
"A co ty Danku? Žádná baba?" rýpnul do mě Vojta.
"Nemám zájem," odsekl jsem.
"To abys nedopadl tak jako tady ten vedle. Žádnou nechce, nechci znát důvody," bouchnul do Ondry loktem.
"Mám moc práce na to, abych měl holku," zasyčel Ondra. Usmál se na mě. Popíjeli jsme pivo, a po pár hodinách jsme šli na parket. Holky se kroutily jak utržené z řetězu, lepily se na nás a jedna mě táhla do kouta. Byl jsem docela opilý, ale i přesto se mi nelíbila, nechtěl jsem s ní cokoliv mít. Nalepila mě na zeď a začala líbat. Odtrhnul jsem se od ní, ale ona zřejmě nechtěla pochopit, že opravdu nemám zájem. Odstrčil jsem jí od sebe a vrátil se k hloučku kluků. Zábava byla nudná. Tak jsem poprosil Ondru, jestli bychom už nemohli jít. Souhlasil. Po cestě domů jsme se hrozně smáli. Vyprávěl mi, jak se na něj vždycky ty holky lepí, ale že on je nechce. Jsou odporné a malé, a nechaly by se uplatit za pár kaček. Zvesela jsme všechny pomlouvali. Nepamatuju si, jak jsme došli domů. Měl jsem pocit, že jsem nic nevypil, ale moje hlava tvrdila opak. Ráno jsem se probudil kolem sedmé, na zemi u mě v pokojíčku. Vedle mě ležel Ondra zabalený do deky. Babička nás očividně nechtěla budit. Lehl jsem si zpátky na zem a snažil se spát dál. Něco přese mě přeletělo. Nechtělo se mi otevírat oči, na to jsem byl až příliš unavený. Po chvilce jsem usnul. Ondra mě přikryl kouskem jeho deky, kterou pravděpodobně ukořistil z mojí postele. Zem byla tvrdá, ale pořád mně záda bolely méně než hlava. Ani nevím kdy a jak. Ale vzbudil jsem se a slunko mi svítilo přímo do očí. Ondra pořád spal. Ležel jsem přikrytý stejnou dekou jako on a díval jsem se na něj, jak spí. Babička už pravděpodobně dělala snídani. Cítil jsem, jak smaží vajíčka. Vstávat se mi nechtělo. A už vůbec jsem nechtěl slyšet nic o našem společném noclehu na zemi. Když se Ondra vzbudil, protáhl se a koukal na mě, kde to je a co se děje. Neříkal jsem nic. Taky jsem nic nevěděl. Po chvíli mu došlo, co bylo včera za den, a asi si vzpomněl, jak se sem dostal. Nic neříkal, sedl si, záda opřel o postel a koukal na mě zabalený do deky. Takový vyděšený kukuč.
"Kluci, pojďte jíst!" zavolala zespoda babička. Díky bohu, že nás zachránila z téhle divné situace.
"Jak jste se vyspali?" zeptala se nás, když jsme přišli dolů.
"Já vlastně ani nevím," zívl Ondra.
"Tak si dejte vajíčka, tady máte chleba a pak půjdeme na borůvky Danku," podala nám misky se snídaní.
"Babi, v kolik jsme včera přišli?" protřel jsem si oči.
"Myslím, že kolem půl druhé, nečekala jsem vás tak brzo."
"Cože? Vždyť jsme vyšli po půlnoci," vyvalil jsem oči.
"Někde po cestě jste se asi zasekli, já už jsem spala. Ráno jsem vás šla přikrýt. Bylo to pěkné, jak jste u sebe leželi," usmála se babička a kousla do chleba.
"Co. Cože?!!" vyhrkl jsem, až mi spadl chleba z ruky. Ondra přestal žvýkat.
"Asi jste se pěkně zřídili, chtěla jsem si vás vyfotit, ale pak sem to vzdala," smála se.
"Aha…" nezmohl jsem se na nic víc.
"Ondro tvoje maminka mě ráno prosila, jestli bys nemohl vzít Karolínku ven. Potřebuje někam odjet a za půl hodiny, si jí máš vyzvednout. Přijďte klidně sem k nám. Půjdeme na borůvky tak nám můžete pomoct," řekla babička. My jsme jen mlčeli a jedli. Ondra šel domů, převléct se a vyzvednout Karolínku. Babička si mě na chodbě odchytla a měla semnou vážný rozhovor.
"Ty Danku, on se ti líbí že?"
"Babi!" vypískl jsem.
"No co, dneska jsou mladí rozmlsaní," usmála se a pohladila mě po vlasech. Zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Do schodů jsem vyšel téměř bez duše. Plácnul jsem sebou o postel, ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Pak jsem šel do sprchy. Večer jsem to nestihl a bylo třeba to napravit. Babička mezi tím poklidila dům, a Ondra se vrátil s Karolínkou.
"Paní Morousová, mám ten váš repelent, zapomněl jsem vám ho vrátit," podal jí lahvičku se sprejem.
"No vidíš to! Málem bych zapomněla, musíme se dobře nastříkat. Klíšťata jsou potvory,"
"Karolínko hlavně ty," dodal jsem. Ondra se mi vyhýbal pohledem. Babička měla až příliš dobrou náladu. Nechápal jsem co se děje, byl jsem duševně mimo. Ondra očividně taky nevěděl, která bije.
"Karolínko, drž se blízko mě nebo kluků. Nechci, aby ses ztratila, to by maminka neměla radost," pokárala jí babička.
"Nejsi přece karkulka, abys chodila sama po lese že?" zasmál se Ondra, ale hned potom zachytil můj kamenný výraz. Koukal na mě jak na kata před smrtí. Babička chytla Karolínku za ruku a vydaly se napřed do kopce lesem. My jsme si nechali odstup, chtěl jsem s ním mluvit. Nechápal jsem a byl jsem zmatený, vždyť se přeci nic nestalo ne?
"Ondro?" zašeptal jsem. Hbitě se na mě otočil.
"Co je?"
"Co se stalo včera večer?"
"To bych taky rád věděl, ale v noci jsem měl málem infarkt," zamračil se.
"Cože?" zíral jsem na něj.
"No. Probudil jsem se, deka na mě, ležel jsem s hlavou u tebe na rameni, docela mě to vyděsilo."
"Oh, no aha…" nezmohl jsem se odpovědi a sklopil jsem hlavu do země. Nechtěl jsem, aby viděl moje tváře.
"Kluci, na co máte ty košíky!" okřikla se babička z dálky.
"Já vůbec nevím co se v noci dělo," sklonil jsem se a začal se dívat po borůvkách.
"Já si pamatuju téměř vše. I to, že jsme se chtěli vyškrábat na postel, ale asi jsme usnuli." sklonil se k zemi a začal plnit košík.
"Aha…" špitl jsem.
"Nic se nestalo, jen mi asi byla v noci zima. Tak jsem se přitulil k teplejšímu objektu," zvedl hlavu a zarazil se. Oba jsme vyprskli smíchem.
"Já ti dám teplejší objekt! Nevím, kdo se tulil," žduchal jsem ho a smál jsem se.
"Promiň…" popadal dech.
"To nic, to bude tím alkoholem," věnoval jsem mu úsměv. Oplatil ho. Sbírali jsme už téměř mlčky. Babička byla kus od nás a Karolínka lítala jako malý tryskáč mezi ní a námi.
"Ondro?" zašeptal jsem.
"Proč šeptáš?" otočil se ke mně.
"Víš, já jsem rád, že jsme se tak skamarádili," začervenal jsem se!
"No, já taky…" sklonil hlavu.
"Kluci, tak kdo vyhrál? My s Karolínkou máme plné košíčky. A vy dva nic!" přiběhla k nám babička.
"Ženské…" zamračil jsem se na Karolínku, která se mi začala smát.
"No co, na koláč máme dost. Dokonce i na dva. A myslím, že nechám vás dva péct," ušklíbla se.
"Jen to ne!" zasténal jsem.
"Ale jo!" zasmála se babička a vydali jsme se domů.
Ondra s Karolínkou šli domů. Já jsem se šel věnovat domácím pracím, jako je krmení králíků. Babička pekla borůvkový koláč a mě si zavolala na pohovor.
"Danečku, kdy půjdete zase tancovat?"
"Babi, já nevím…"
"Já se jen ptám."
"No…" nechápal jsem.
"On se ti líbí že?" zeptala se po chvilce ticha.
"Babi!" vypískl jsem zděšením. Co jí to napadá! Je to kluk! A navíc, ona je moje babička, je jí šedesát pět!
"No co…" usmála se.
"Proboha!" otočil jsem se na patě a šel nahoru.
"Danku!" okřikla se po mně. Ale já jsem nereagoval. Zavřel jsem se do sprchového koutu a smýval ze sebe kusy trávy. Co jí to napadlo a proč?!
Večer jsem zasedl k naťasu. Byl jsem naštvaný. Cožpak jsem gay? Jenom jsme to přehnali s pitím, nic víc.
"Danečku?" zaklepala babička na dveře a pomalu je otevřela.
"No?" zamručel jsem.
"Já jsem tě nechtěla naštvat nebo urazit," sedla si ke mně na postel.
"Hm…"
"Já jen, že by mi to nevadilo. A navíc. Ondra nikdy neměl děvče a ty ses taky nepochlubil, tak jsem si myslela…" hladila mě po vlasech. Usmál jsem se.
"Babi ne. Jenom jsme to přehnali s pitím."
"No dobře. Ale víš, že když se zamiluješ tak za mnou přijď,"
"Jo vím…" zabořil jsem hlavu do polštáře.
"A pojď k večeři!" vstala, a když jsem zvedl hlavu, už byl pokoj prázdný. Vypnul jsem počítač, narovnal peřinu na posteli. A sletěl jsem dolů. Pohodový večer, jen my dva.
"Chleba ve vajíčku. Máš to rád?" nandávala babička na talíř.
"Hm asi jo…" zabručel jsem a podepřel si hlavu.
"Bože, vy mladí!" dala mi na stůl talíř.
"Babi, asi se půjdu po večeři projít…"
"Jen běž, ale vezmi si repelent a do jedenácti určitě doma!"
"Jo neboj," kousnul jsem do chleba.
Po večeři jsem umyl talíře, a vydal jsem se s dekou ven. Přesně jsem věděl, kam chci jít. Tam kde budu sám. Vydal jsem se lesem s baterkou a batohem na zádech. Nikdo nikde, všude tma. Přiznávám, že strachu jsem se neubránil. Došel jsem na mýtinku. Tam kde mě vzal předtím Ondra. Roztáhnul jsem deku, položil batoh místo polštáře, natáhl si nohy a přikryl se mikinou. Úžasný pohled na hvězdy. K nezaplacení, tohle mi chybělo, ta samota a to přemýšlení. Málem jsem tam usnul. Když v tom něco zašustilo mezi stromy. Srdce mi bušilo až v krku. Vyděšený k smrti jsem hledal ve tmě, co to bylo.
"Danku? Jsi tady?" ozval se velice známý hlas. Usmál jsem se, srdce mi pořád bušilo jak divé.
"Ty debile! Víš, jak si mě vyděsil," zařval jsem do tmy, ale zároveň jsem byl rád, že ho vidím. No spíše slyším.
"Promiň, nechtěl jsem tě polekat," došel k dece, na které jsem ležel a jeho šedý obrys jsem rozeznal jen tak tak.
"Jak jsi mě našel?"
"Babička mi řekla, že ses šel projít a vzal sis deku. Zkazil si mi plány, dneska jsem tady chtěl být já sám," zasmál se a přisedl si vedle mě.
"Jo, babička. Už jsem musel vypadnout. Pořád mi o tobě mluví," zarazil jsem se dřív, než jsem tu větu dořekl. Co to plácám!
"Všiml jsem si, ale ani se jí nedivím. Jestli na mě kouká víc než ty, tak vidí, jak po tobě zírám."
"Em?" zrudnul jsem jak borůvkový koláč. Ano až tak fialový jsem byl.
"To jsem nechtěl říct! Sakra!" otočil hlavu stranou. I tak jsem viděl, že se stydí.
"Já. No já na tebe taky dost koukám," v duchu jsem zuřil. Co mu to vykládám?!
"Asi bych ti měl něco říct," začal se chvět zimou.
"Jsi si jistý?"
"Ne…" odsekl a já jsem mu podal mojí mikinu.
"Na tu máš, já to vydržím."
"Dík," oblíkl si ji.
"Tak co mi chceš říct?" vyzvídal jsem.
"Raději nic. Není to dobrý nápad," lehl si na deku a mikinu si zapnul až ke krku.
"Hm," lehl jsem si vedle něj. Leželi jsme tam, mlčky. Bylo docela chladno a začínala padat rosa. Zvedl jsem se a kopnul mu špičkou boty do boku, ať vstává.
"Co je?" opřel se o lokty.
"Vstávej, jdeme domů, je tu zima a mokro," bručel jsem.
"Hm, dobře no…" vstal a zabalil se do deky.
"Zas taková zima tu není," ušklíbnul jsem se.
"No a co" okřiknul mě. Oba jsme se zasmáli a domů jsme doběhli.
"Stavíš se ještě k nám? Rodiče jsou u známých i se ségrou," chytil mě udýchaně za rameno.
"No, tak jo…"
"Zahrajeme si něco na kompu nebo tak," usmál se a šel napřed. Jejich dům už jsem zčásti viděl. Měl velký pokoj, takový prázdný, ale pěkný a barevný. Mnohem lepší teplota než venku.
"Sedni si?" ukázal na postel. Na chvíli se vytratil někam ven a přišel se dvěma skleničkami s vodou se šťávou. Položil je na stůl a sedl si k němu.
"Asassin nebo GTA?" mával mi cédéčkem před obličejem.
"Mě je to jedno," sklopil jsem hlavu. Raději bych si povídal.
"Nebo víš co. Máš rád popkorn?" položil cédéčko na stůl.
"Jo mám. Proč?" vzhlédl jsem k němu.
"Tak pojď," chytil mě za ruku a táhnul pryč. Až teď mi došlo, jaká je to holčička. Malý nebyl, ale rozkošný a sladký až z toho zuby bolely.
"Kam mě táhneš?" vypískl jsem se smíchem.
"Sedej!" rozkázal a ukázal na sedačku v obýváku. Zase se někam vypařil. Slyšel jsem pípnutí mikrovlnky a šustění papíru. Přicupital do obýváku, předvedl pár kreací před televizí a už se rozjížděly úvodní titulky k filmu. Nestačil jsem zírat. Vběhl zpátky do kuchyně a vracel se s mísou plnou kukuřice. Vonělo to sýrem.
"Doufám, že ti to takhle více vyhovuje?" zasedl vedle mě na gauč a strčil mi mísu přímo pod nos.
"Jo, mnohem lepší" zíral jsem na něj, ještě šokován.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama